95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Nám všem blízká brutalita
31.7.2022
Loutkové divadlo je historicky považováno za tzv. „nízký žánr“. Je to ten druh divadla, který byl určen jako zábavný prostředek pro široké masy nevzdělaného obyvatelstva, které se rádo vyžívalo v brutalitách, explicitním násilí i všeobecné vulgaritě.
Loutkové divadlo je historicky považováno za tzv. „nízký žánr“. Je to ten druh divadla, který byl určen jako zábavný prostředek pro široké masy nevzdělaného obyvatelstva, které se rádo vyžívalo v brutalitách, explicitním násilí i všeobecné vulgaritě. Anglická maňásková dvojice „Punch a Judy“ ještě v 19. století s oblibou umlacovala na jevišti malá zvířata a sprostá slova létala vzduchem stejně jako zvířecí srst i skutečná krev. Český Kašpárek zase svým pozadím ještě dodnes předčítá stránky Necronomiconu a okázale se tím chlubí.
A při tom dnes stále vládne všeobecné přesvědčení, že loutkové divadlo je divadlem pro děti. Historicky tomu zkrátka nebylo.
A přesně tomuto žánru, tomuto nízkému žánru plnému brutality, krve a smilstva vzdává poctu představení „Krvák“! A že to pojal vskutku velkolepě!
Samotná scéna už na pohled napovídá, že nás nic „sluníčkového a štěňátkového“ nečeká. Naopak, klasické marionetové „kukátko“ a všudypřítomné temno, smrt, svíce, kříže, lebky a celková černobílost okořeněná odstíny šedé, dávají jasně najevo téma. Výborně!
Dále pak máme „starý loutkářský jazyk“, na jehož vlnách se houpe celý příběh i jeho text. A je celou dobu držen a ctěn. Výborně!
Smrtka jako jedna z pověstných postav temných loutkářských příběhů. Výborně!
Celý příběh je správně zvrácený, pokroucený a zkřivený. V takovém příběhu žádnou „dobráckou“ postavu nehledejte, protože kdyby tam byla, stejně hned ze začátku zemře. Výborně!
Hudba? Smrtka s tereminem? Výborně!
Staré loutkářské triky? Zpívající miniloutky? Využití scény a vodění loutek zhora, zdola, ze strany? Hra s perspektivou? Plicovačka? Výborně! Výborně! Výborně!
Provedení?… Tam už to tak výborné není. Nakolik byl tvůrčí tým zaměřen na to, aby z tradice lidových marionetářů a „brakového“ divadla vytěžil a vytáhl co možná nejvíce, o to méně to vypadá, že měl čas, prostor a vlastně i know-how na samotné hraní s loutkou. Jako by pro samotné hraní chyběla loutková režie jako taková.
Loutkové divadlo má totiž mnoho různých zákonitostí, bez kterých se obejde jen velmi těžko. A pokud některá chybí, musí být dobře vykompenzována jinde. Nebo to musí být významotvorné. A nejedná se pouze o to, že hlavní dominantou marionety je dobře vypadající chůze, na kterou potřebuje mít na vahadlo přivázané nožičky. Marioneta musí umět hlavně dobře a uvěřitelně jednat. A loutkář musí pamatovat na detaily! Třeba že hlava loutky má oči, které se někam koukají. A když jsou loutky různě velké či jedna sedí, jedna se druhé kouká nad hlavu a druhá první zase na rozkrok. Podobných detailů byla celá řada. Pár stylových nedostatků nevadí, dají se odpustit. Ale celek je přece vždycky složení mnoha a mnoha detailů, že?
Ale jako pocta žánru a starému loutkářství, využití všech prostředků té doby technologických i stylových, slouží toto představení s veškerou pokorou bravurně. A je vidět, že i protagonisté ho tvořili s chutí a s vášní pro řemeslo. Prokázali svoji lásku k mrzkému žánru, brutalitě i vulgárnosti… která je ale nám všem přece jen tak trošku blízká, že?
Josef „Chozé“ Jelínek
