95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Největší, nejsilnější a nejdobrodružnější je mladé divadlo
6.8.2022
Na začátku vzpomíná, že tady na Hronově byla poprvé v roce 1967 jako seminaristka.
Na začátku vzpomíná, že tady na Hronově byla poprvé v roce 1967 jako seminaristka. Dnes se po delší době vrátila jako režisérka inscenace Máma říkala, že bych neměla… Jiřina Lhotská, letošní laureátka Ceny Ministerstva kultury v oborech zájmových uměleckých aktivit za celoživotní uměleckou a pedagogickou činnost v oblasti divadla a uměleckého přednesu, nemá ráda oficiality. Vždycky ji ale těší, když se k ní hlásí lidí, se kterými dlouhá léta v oblasti dramatické výchovy a amatérského divadla pracovala. A jsou jich desítky, ne-li stovky. A tak je čas trochu zavzpomínat.
Poprvé jsem byla na Hronově v roce 1967, tedy se kromě Jiráskova divadla hrálo ve Slavii, neexistoval ještě Čapkáč. A do Zbečníku se jezdilo na představení autobusy.
To už je opravdu dost dávno, v minulém století…
Jedna moje studentka, když jsem to připomněla, se zeptala, jestli byl Alois Jirásek v té době ještě naživu… Bylo mi tehdy osmnáct, a byla jsem tu v semináři. Seminaristi bydleli v takovém táboře za Hronovem. Pak jsem pomáhala vést semináře, ale nikdy jsem tu nehrála. Když se začaly na Hronově objevovat dětské soubory, vedla jsem na tu seminář související s dramatickou výchovou.
Jsi rodilá Pražačka, ale v průběhu života jsi obešla půl republiky; působila jsi v Mělníku, v
Kralupech, v jižních Čechách a teď ses – symbolicky řečeno - vrátila na místo činu. Bydlíš znovu v Praze a sem jsi přivezla inscenaci z Kralup. Dalo by se říci, že kruh se uzavřel?
Doufám, že ještě není úplně uzavřený, ale je to tak. Když jsem pracovala v Kralupech, což je tak před dvaceti, pětadvaceti lety, měla jsem tam na ZUŠ dramaťák, kde jsem učila malé holčičky a kluky. Ti v dramaťáku vyrostli. A když jim bylo šestnáct, osmnáct let, odstěhovala jsem se na jih. A oni za mnou pořád jezdili, chtěli mě vidět, chtěli, abych s nimi dělala na zahradě dramaťák. Dneska jsou to baby, kterým je od pětatřiceti do čtyřiceti, všechny mají děti, některá i tři. A když jsem se vrátila do Prahy, řekly: „Teď je přesně ten čas, abys s námi udělala nějaké divadlo. Do Kralup dojedeš pražskou integrovanou dopravou.“ Měly pravdu, tak jsme se do toho daly.
Jak ses vlastně dostala k divadlu?
Bydleli jsme ve Vršovicích, kde je dnes divadlo Mana, a tehdy tam bylo amatérské divadlo Bozděch. Každou neděli jsem tam v sukýnce a podkolenkách, s kabelkou a dvěma korunami v kapse (korunu stálo divadlo a korunu cukrkandl) chodila na pohádky. Pamatuju si to do dneška. Bylo to klasické amatérské divadlo a vždycky tam nějací ochotníci hráli pro děti. Když se odhrnula opona, ta směs prachu a tělky, ta zvláštní vůně mě nějakým způsobem fascinovala. Přitom nikdo v rodině nehrál. A tak jsem ve škole začala hrát divadlo.
Vzpomínáš konkrétně na nějakou roli?
Hrála jsem v šesté třídě Babičku od Boženy Němcové. Na kolenou jsem měla dva spolužáky, z nichž jeden byl Vilík a druhý Jeník. Když mi bylo šestnáct, dostala jsem se do divadla Máj, Tam fungoval, podobně jako tady pan profesor Císař, který pořád chybí, stejným způsobem, jen asi o dvacet let dříve jistý Jirka Beneš. Měla jsem ohromné štěstí, že tenhle pan Beneš si mě vyhlídnul a dával mi každou sobotu soukromé lekce historie divadla. Musela jsem s ním do kavárny Hlavovky na kafe a on mi zadával úkoly. Musela jsem se naučit, jak divadlo vzniklo, proč se dělá, jaké bylo antické divadlo a tak dále.
Asi měl čich na lidi?
Do dneska mě mrzí, že za ním nemůžu přijít a říct mu, že jsem to, co mě naučil, zužitkovala, a že divadlo dělám pořád. Pak jsem se přestěhovala od Mělníka, a tam jsem měla další štěstí. Hrála jsem v Novém divadle, kde jsme potkala dalšího ohromného člověka, režiséra Vladimíra Dědka. Byli to dva lidi, kteří mě naučili rozumět divadlu, co tam na tom jevišti dělám, co cítím, jak se mám tvářit, co je to být přirozený, jak bez manýry existovat na jevišti.
Velmi dlouho jsi tedy sama hrála divadlo. A relativně pozdě jsi vystudovala AMU a později se účastnila i zakládání katedry výchovné dramatiky. Jak to bylo?
V Mělníku jsme v Novém divadle hráli klasickou činohru, ale myslím, že to bylo kvalitní, neměli jsme se za co stydět. Rostly nám malé děti, a zjistili jsme, že nám v divadle trošku překážejí, že nemají náplň. A tak jsme se s panem režisérem Dědkem rozhodli, že s nimi uděláme dětské představení. Neměli jsme představu o dramatické výchově, neměli jsme nic v ruce. Ale jak on měl čich na divadlo, na ty děti, na jejich přirozenost, vzal nějakou hru pro děti od Jaromíra Sypala, který byl jedním z prvních, kdo se věnoval dětskému divadlu, a s těmi našimi dětmi jsme udělali představení. Zúčastnili jsme se nějaké dětské přehlídky, kde byli všichni guru tohohle oboru, paní docentka Machková, Soňa Pavelková a Šárka Štembergová. Všichni se divili, kde jsme se vzali, že o nás nikdy neslyšeli. A pozvali nás do Kaplice, abychom se něco dozvěděli o dramatické výchově. My tenkrát vůbec nevěděli, co to je. Tímto způsobem jsem se tedy dostala do Kaplice (pozn. celostátní přehlídka dětského divadla) a tam jsem pochopila, že to je něco, co bych chtěla dělat. Předtím jsem jako dramaturg měla v kulturním domě na starosti koncerty, hudební a divadelní cykly. A viděla jsem hlavně, jak moje děti vyrůstají ve stejně strašlivém školním systému, jako jsem vyrůstala já. Jsem introvert, a tak jsem vždycky měla pocit, že pořád dělám chyby, a že mě za všecko musí trestat. A ty děti vyrůstaly v podobném stresu. V Kaplici jsem zjistila, že to je obor, kde děti můžou být přirozené a své. A každé má svoji velkou hodnotu. Jeden se liší od druhého, ale každý má něco víc než ti ostatní. A že vždycky stačí říct: v tomhle jsi dobrý, a tohle se ještě naučíš. Najednou to byl za těch komoušů svět, kde děti fungovaly s dospělými úplně jinak.
V té době byly vlastně tyhle spolky, kulturní komunity, druhým domovem, místem, kde se mohlo mluvit otevřeněji. Byli tam lidi, které spojoval společný zájem.
To bylo jak v amatérském souboru pro dospělé, tak v komunitě lidí, kteří se věnovali dětem. Všichni, komu zavedené systémy nevyhovovaly, viděli, že se s dětmi dá pracovat jinak. Pak jsem zjistila, že na tuhle práci nemám vzdělání. A jestli chci fungovat v tomhle oboru, tak musím být buď učitelka (což jsem nechtěla, ale nakonec jí jsem), a nebo, že musím vystudovat DAMU. Tehdy se dala studovat dálkově režie-dramaturgie. Sebrala jsem odvahu a drze jsem se přihlásila.
Jaké to studium bylo?
Byla jsem v ročníku s Milanem Schejbalem, a ještě tam byli čtyři další kluci. A tam mě potkalo další moje velké štěstí. Byla jsem v ročníku, který vedl Jaroslav Vostrý. Tehdy nebyl profesor, protože ho degradovali a jen díky profesoru Císařovi mohl učit jako odborný asistent. Tehdy už nemohl ani pracovat v Činoheráku, nesměl nic a Císař ho svým způsobem zachránil. Tehdy mu bylo asi šedesát let. Nic nám nedaroval, neměla jsme to zadarmo, ale zaplaťpánbůh za to. Jsem za to moc vděčná.
Znám tvou práci z éry v jižních Čechách, z tvé tehdejší skupiny vzešli - na Hronově dobře známí - lidi jako Honza Mrázek nebo Vítek Malota, kteří už dnes mají za sebou studium na DAMU. Už jsi vlastně mluvila o tom, že se ty děti vracejí, že na tu dobu nezapomínají. Myslím, že to pro ně mělo velký formativní význam.
Neskromně jsem přesvědčena, že ano. Ale netýká se to jen mě. Dobrý pedagog, když vede děti, jim může dát něco, co jim škola nenabídne. A že to pro ně bylo důležité, je zřejmé v tom, že se k tomu pedagogovi vracejí a mají k němu stále blízko.
Letos jsi byla oceněna Cenou Ministerstva kultury za celoživotní uměleckou a pedagogickou činnost. Bylo tam připomenuto, že ses dotkla všech oborů od divadla poezie, přes loutkařinu až po činohru.
A k tomu dětské a mládežnické divadlo…
Je ti některý z těch oborů bližší než ostatní? Zkrátka, srdcová záležitost?
Když jsem sama hrála, bylo to činoherní klasické divadlo, protože jsem měla pocit, že se tam realizuju, že si tam vevnitř nacházím nějaké vrstvy, se kterými se potřebuju vypořádat. Ale když jsem dospěla (a ne že bych měla pocit, že jsem se už se vším vypořádala) a začala jsem pracovat s dětmi a mladými lidmi, tak mě to strašně začalo zajímat a zajímá do dneška. Je velké dobrodružství žít s nimi jejich životy, sledovat, jak věci vidí oni, jak myslí, jak cítí. Člověk si vybavuje svoji pozici v tom věku. Vím podle sebe, že dospívání a mládí vůbec není jednoduché, že je to jedno z nejtěžších období života. Takže pro mě je největší, nejsilnější a nejdobrodružnější a taky nejzajímavější právě mladé divadlo, protože je hodně proměnlivé. Je tam strašná spousta impulsů, směrů, a taky se v něm teď orientuju lépe než v tom klasickém.
Obsáhla jsi opravdu hodně z oblasti divadla, ale zůstala jsi stranou experimentů, alternativního divadla.
Nechybí mi. Vyrostla jsem na dobrém činoherním divadle a na Činoherním klubu. Jejich herectví mě velmi oslovovalo, každé představení jsem viděl několikrát. Pak mě učil profesor Vostrý, četla jsem jeho knihy, publikace a studie. Vím, že činoherní divadlo má ohromnou sílu, když je postaveno na osobnostním herectví a vztazích, a tomu typu divadla rozumím nejvíc. Takže i to divadlo, s kterým jsme sem přijeli, je postaveno na vztazích, na osobnostním sdělení.
Jana Soprová
