Není to trochu seriál?

5.8.2023

V Saturninovi není žádná přidaná hodnota a nutno říct, že v něm ani být nemá. Ambice DS Klas byla podle všeho spíš poměřit síly s ostatními, kteří se pouští do takové bohulibé činnosti, jako je inscenování notoricky známé knižní předlohy a neméně známého filmového zpracování. K tomu bylo potřeba způsobit, aby se z knihy stal text sestávající z replik, ideálně takové délky, aby při inscenování nepřesáhl únosnou dobu. V programu se děkuje agentuře Dilia a autor dramatizace uveden není, což ukazuje na Jirotku. Na webových stránkách souboru ale nacházím v této úloze režiséra inscenace Václava Poldu.

Film Jiřího Věrčáka nemám v paměti úplně přesně, ale inscenace DS Klas se mu podle všeho v některých pasážích podobá, nejde ale do absurdního vytěžení základních rysů postav – například Jiří není tak neschopný, aby se za ním při pouhém průchodu hroutilo lešení, a Saturnin není tak dokonalý sportovec, aby každé ráno vyskakoval z postele přes vis na obručích. Postavy jsou jednorozměrné, nikam se nevyvíjí (koneckonců jako v předloze). Redukovány na jednu vlastnost – ve všech případech výborně zahranou, vypíchnu zejména představitele Jiřího a ženskou část souboru – nemají velký potenciál a brzo se vyčerpají. Konkrétně postava doktora Vlacha ale v podstatě splývá s postavou dědečka a jeho funkce je vlastně dotvářet ansámbl rodiny a dobrých známých na prázdninách. Jejich dlouhodobá motivace je nejasná nebo slabá – Kateřina celou dobu zkrátka čeká na dědečkovu smrt, Milouš musí chodit všude s ní a Jiří touží po lásce slečny Barbory. Taková konstelace nápadně připomíná čechovovské společné trávení času u někoho na panství, kde se průběžně můžeme bavit legrací, kterou dělá Saturnin. Zápletky (boj o lásku slečny Barbory, ukradené potraviny, závěť) jsou příliš krátké, jednoduché a předvídatelné na to, aby unesly celý příběh. I když jsou vtipy funkčně stavěné a Miroslavem Nyklíčkem skvěle zahrané, zůstávají spíše jednotlivostmi nespojenými v konzistentní celek. Hlavním rámcem děje je Saturninův příchod do života Jiřího a odchod z něj, takže i z dobrodružné výpravy za jídlem je podružná, epizodní zápletka.

Koncept dramatizace Václava Poldy by se dal pojmenovat jako historky ze života se Saturninem – od expozice nástupu Saturnina do Jiřího běžného života přes pobyt u dědečka, dobrodružnou výpravu po závěrečný návrat do každodennosti. Výsledek je příliš dlouhý. Na druhou stranu Saturnin Městských divadel pražských trvá dvě hodiny a padesát minut a v Činohře brněnského Národního divadla dokonce tři hodiny, takže Václav Polda je ve škrtech rozhodně nejúspěšnější. (Poznámka na okraj: Filmové zpracování má ale jenom hodinu třicet devět, a to ještě tři minuty z toho tvoří úvodní a závěrečná znělka, to ale srovnávat nehodlám, jen pro zajímavost.)

Inscenátoři nepotřebují banálně popisovat a vystačí si s jednoduchou scénografií v podobě několika židlí a sloupků, zmenšení a zvětšení prostoru šikovně řeší světlem. V tomto prostředí vypadají přestavby ve tmě trochu legračně, možná právě proto, jak jsou kratičké, a kdo ví, jestli jsou vůbec potřeba. Herci v kostýmech stylizovaných do první poloviny dvacátého století jsou neskutečně disciplinovaní a v pečlivých mizanscénách se skvělými nápady přesně dodržují promyšlené rozestavení. Jediná škoda je, že v momentech, kdy nemají žádnou akci, přepínají do pasivního, nezúčastněného rozpoložení.

Vzhledem k délce a epizodickému charakteru inscenace si dovedu představit, že by se hrála jako desetidílný saturninovský seriál na pokračování – jeden díl na Hronově dvakrát denně a publikum by se každý den mohlo zastavit v Sálu Josefa Čapka na dvanáct minut jako na večerníček.

Saturnin

Zpět