95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

Není úniku?

5.8.2024

Glosa Milana Hábla na výstupní předváděčku semináře PRO.

Jako dovršení tříletého běhu hronovského semináře PROces a PROdukt pod vedením pedagogického tandemu Pavla Skály a Honzy Mrázka jsme mohli na jevišti Jiráskova divadla shlédnout onen „produkt“, který je ještě stále v ustavičném procesu.

Lektoři již v krátkém úvodu předesílají, že se hlavně jedná o tematizaci totalitních režimů a jejich dopadu na lidská práva tamních obyvatel. Performeři a performerky*, oděni v montérkových kostýmech, zvolna rozehrávají jednoduché situace, ve kterých různě manipulují s hlínou. Od jednoduchého přesýpání hlíny se postupně dostáváme například ke znaku duševního pojítka mezi rodičem a dítětem.

Tvar se skládá z několika plynule přecházejících sekvencí, během nichž je vyjeveno, čeho jsou totalitní režimy schopny. Transformace zábavných aktivit do typu povinností, které se stávají především záležitostmi zaměřenými na nezdravé překonávání lidského výkonu. Násilné utnutí dětských let spojených s určitou hravostí. Nechybí ani hierarchické rozdělení orwellovského typu „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější.“

Během performance jsou publiku vyjevovány obrazy, jež se mohou zarýt pod kůži. Především potírání se bahnem po celém těle za cílem zhmotnění ideálu krásy tamního kontextu, nebo obraz zrození lidské bytosti vystupující z hlíny. Jako další je smrt mateřské figury, která byla pohřbena na stejné místo, odkud její dítě přišlo na svět a s největší pravděpodobností přišla i ona sama, symbolizující nekonečný kruh bytí tohoto místa. Během závěrečné situace dochází k jakémusi převratu, kde předešlá náplň zůstává totožná a jen vedení se obměňuje, ukazuje bezvýchodnost totality.

* Dovolím si použít tento termín, jelikož se podle mého inscenační tvar dostává do roviny naprosté vnitřní odevzdanosti a schopnosti jít až na dřeň.

Zpět