94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Neřetězení
6.8.2021
„Je to úplně jiná hra, než jaké jsem dosud psal,“ prohlásil o svých Řečech Neil Simon roku 1988 v rozhovoru pro New York Times.
„Je to úplně jiná hra, než jaké jsem dosud psal,“ prohlásil o svých Řečech Neil Simon roku 1988 v rozhovoru pro New York Times. „Je to moje první fraška.“ Pokud jde o to první tvrzení, můžeme proslulému dramatikovi klidně věřit, ale v tom druhém se plete – žádná fraška to navzdory vnějškovým indiciím není.
Ve frašce řeší hrdinové situaci, která je zásadním způsobem ohrožuje: mohou přijít o vztah, o postavení, o život. V Řečech musejí hlavní hrdinové dvě třetiny hry tajit Charleyho pravděpodobný pokus o sebevraždu před lidmi, kteří ovšem nemají vůbec žádný důvod s nimi v tom tutlání nespolupracovat, protože to jsou všichni Charleyho nejlepší přátelé – takže když si během pauzy mezi prvním a druhým dějstvím všechno navzájem přiznají, nezmění se absolutně nic. Teprve potom se na scéně objevuje nějaká postava autority (policisty Welche), jež by mohla podstatnější problém způsobit, ale ve skutečnosti se nezdá, že by představoval nějaké reálné ohrožení.
Ve frašce onu prekérní situaci postavy řeší vždy se snahou pokud možno logicky a přímočaře dosáhnout cíle – ale okolnosti je postupně dovádějí k tomu, že se zaplétají do vlastních lží a plánů. V Řečech se postavy dvě třetiny hry jen snaží dělat, že se nic neděje, a vrchol zaplétání je to, že se nechají pokládat za číšníka či kuchařku.
Ve frašce vede ono zaplétání k řetězení dalších a dalších konstrukcí, malérů a průšvihů. V Řečech se zhusta dějí zcela separátní situace, které nevedou odnikud nikam, a kdyby se neodehrály, lautr nic se v rámci konstrukce příběhu nestane. Skoro jediné, co v textu opravdu funguje, jsou na celkové fraškovité situaci naprosto nezávislé komorní partnerské dialogy (zejména duel Glenna a Cassie) – což je ale vlastně něco, s čím má Simon na rozdíl od frašky velkou zkušenost, viz například slavné Apartmá v Kalifornii.
Dobřichovická inscenace má všechny kvality, na něž jsme od tohoto souboru zvyklí: cit pro timing, syté, leč vesměs nekarikující komediální herectví, dobře vyrobenou scénu (snad jen s tou výhradou, že vynecháním dvěří do sklepa, za nimiž se celou dobu skrývá pohřešovaná Myra, se inscenace připravuje o pomyslnou čechovovskou pušku). Jejich zkušenost s žánrem frašky je tu znát. Bohužel mnohem víc je ale znát tehdejší nezkušenost Neila Simona. Jediné, co se na jevišti v dobřichovické inscenaci řetězí, nejsou fraškovité situace, ale proužky barevného papíru, jež visí jako dekorace na zábradlí. Na dvě a půl hodiny je to přese všechny sympatie k souboru a jeho energii bohužel málo.
P.S.: Jen drobný podotek pro případná dramaturgická zamýšlení. Překladatel Alexander Jerie se rozhodl postavu, jež se v originálu jmenuje Cookie, přejmenovat na Karamelu. Cookie ovšem má více významů než jen „sušenka“ (může to slangově znamenat například „vagina“ nebo „blázen“). Replika „Aspoň vidíte, proč se jmenuje Karamela“ tudíž nedává smysl z jistého důvodu – a při inscenování jakéhokoliv textu je dobré se zamyslet, jestli opravdu víme, co se každou konkrétní větou chce říct.
