Myslíš, že je Václav Havel aktuální ještě v dnešní době?
Svým lidským přínosem určitě. A uměleckým samozřejmě také. Jsem přesvědčený o tom, že některé jeho věci z dramatické literatury jsou hratelné dodnes. A tím i přenositelné do současnosti.
Koukám se na Vernisáž a ptám se sám sebe, zda je to ještě absurdní drama…
Vlastně tak trochu přestává být. Ono už se nejedná ani tak o absurditu, jako spíše o tvrdou realitu. Jde o určitý posun v úrovni reality. Je to děsivé.
Upravovali jste nějakým způsobem text?
Jistě. Došlo k eliminaci některých motivů s tím, že jsme nějakým způsobem vyřezávali historické reálie. Ne všechny, jinak by inscenace nedržela pohromadě. Snažili jsme se ale, aby se představení rozvolnilo a otevřelo vstříc současnosti.
O čem vlastně vaše Vernisáž je?
O svobodě. Každý máme šanci se rozhodnout, jak budeme žít. A to je zásadní věc. Když tu šanci máme a já si myslím, že ji teď máme, tak mě trochu štve, že ji využíváme nedostatečně. Vyrábíme si nesvobodu sami v sobě.
Ve vaší hře jeden z interpretů ráčkuje. Předpokládám, že to není vadou řeči…
Je to určitý znak, který odkazuje na Václava Havla.
Jako profesionál spolupracuješ s amatérským souborem. Pomáháš ochotníkům pravidelně?
Dělám to pravidelně a s radostí. V Libici je to však moje první režie. První spolupráce, která vzešla od herců, kteří si chtěli vyzkoušet něco, co by třeba bylo absurdní. Při hledání textu se často zmiňovala i Havlova díla, takže jsem nakonec vybral Vernisáž.
A koho napadlo pověsit Zemana na zadní část scény?
Zeman ve Warholovském duchu napadl mě. Myslím si, že k vernisáži nějaký obraz patří. Navíc je inscenace trošku i o tom, že na jeviště přivádíme hned dva prezidenty. V osobě Bedřicha Václava Havla a toho, který tam visí na scéně.