95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Nezabiješ matky v sobě
6.8.2022
Text Máma říkala, že bych neměla britské dramatičky Charlotte Keatley je populárním krmivem pro dramaturgické plány komorních činoher s talentově silným a nejlépe (ne však bezpodmínečně) vícegeneračním obsazením dámské šatny.
Text Máma říkala, že bych neměla britské dramatičky Charlotte Keatley je populárním krmivem pro dramaturgické plány komorních činoher s talentově silným a nejlépe (ne však bezpodmínečně) vícegeneračním obsazením dámské šatny. Scéna Kralupy je jednou z nich, a tak není divu, že si svou inscenací téhle hry vysloužila nominaci z Divadelního Pikniku Volyně. Troufám si říct, že program letošního Jiráskova Hornova v jeho cílové rovince, na které už dochází dech i těm nejotrlejším divadelním nadšencům, příjemně osvěžila.
Tematicky sevřený text je starý přibližně čtyřicet let a za tu dobu byl přeložen do více než dvaceti jazyků. Přivádí na jeviště čtyři generace žen z jedné rodiny. Každá je v jisté fázi příběhu dcerou a v jiné matkou. Nejstarší se narodila v roce 1900. Další pak v letech 1931, 1952 a 1971. Drama nabízí dvě základní tematické roviny. Tou první je možnost ukázat na proměně pozic jednotlivých žen v rámci rodiny a na generačních změnách v přístupu k výchově dětí celkový vývoj postavení ženy ve společnosti. Téma užitečné, stále aktuální, a tudíž zákonitě přitažlivé. Druhá výkladová možnost nabízí prozkoumat podmíněnost, a hlavně dědičnost vzorců chování ve vztahu mezi matkou a dcerou. Inscenační tým položil akcent jednoznačně na to druhé, přičemž ještě více než na konstatování a divadelní zkoumání příčin nedobrovolného dědictví těchto vzorců se soustředí na psychologicky věrohodné ohledání individuálních vztahů mezi jednotlivými postavami.
Inscenační klíč režisérky Jiřiny Lhotské hojně využívá postupů poučených metodikou dramatické výchovy, čímž podprahově legitimizuje jednogenerační obsazení a posiluje jeho smysl. Všechny rekvizity, se kterými se bude postupně hrát, jsou rozloženy do velkého půlkruhu rámujícího hrací prostor a přerušeného v pravidelných intervalech čtyřmi malými domácími schůdky, které skýtají útočiště herečkám, které zrovna nefigurují v dramatické situaci. Kdo nehraje, ten se dívá. Jde tedy v podstatě o inscenovanou rekonstrukci rodinných vazeb. Všechny herečky mají shodný základní kostým – jednoduché šaty starorůžové barvy a na nich ze předu přicvaknutou odnímatelnou červenou stuhu – symbolickou pupeční šňůru. Všechny začínají jako děti, jako by si na matky a dcery jenom hrály. S pupečními šňůrami se pracuje pouze v předělových scénách, vlastní dialogy matek a dcer jsou pak vedeny realisticky. Symbolika vrcholí v závěrečném gestu hry, kdy jsou pupeční šňůry z patentek herečkami nejprve servány a následně něžně zmuchlány do klubíčka přiloženého pod srdce. Z toho koloběhu se nevymaníme a ty matky v sobě nezabijeme, marná snaha.
Základem úspěchu inscenace je podle mého názoru herecká souhra. Výkony jsou partnerské a soustředěné. Snad jen místy, ale skutečně jen místy, málo odolné zábleskům sentimentu. Herecký kolektiv je vyvážený, přesto mám potřebu vyzdvihnut plastické herectví Heleny Plickové v roli Jackie, založené na perfektním časování a střihu.
Hra ukazuje vztah mezi matkami a dcerami jako mimořádně silný a současně temně záhadný. Kombinuje se v něm láska s nenávistí, žárlivost s obětavostí, laskavost i krutost. Inscenace má ideální stopáž a dobré tempo. Je v tom nejlepším slova smyslu sdělná.
Luděk Horký
