Nic není špatně

31.7.2023

Říká o sobě, že má diagnostikovaný syndrom hyperaktivity. Snad i díky tomu dokáže existovat na stejné energetické úrovni jako děti, které má svěřeny do péče ve svém hronovském dramaťáku. Oksana Xénie Kaplanová tvrdí a v rozhovoru dokazuje, že děti jsou hrdinové častěji než dospělí. Seminář CH zde na Hronově tak naplňuje myšlenku lektorky pod názvem Cesta hrdinů. Více v následujícím rozhovoru.

Napadlo mě, že by si leckdo mohl myslet, že vaše činnost na Hronově je vlastně babysitting…

Náš seminář Cesta hrdinů rozhodně není o hlídání dětí. Naše skupina sice nemá za cíl mít na konci týdne hotovou inscenaci, ale cílů je i tak víc než dost. Jsou spojené s dramatickou výchovou. Seminář jsem koncipovala storytellingově a také velmi improvizačně. Jak storytelling, tak improvizace mě hodně baví. Zároveň bych chtěla, aby děti pochopily, jakým způsobem fungují příběhy. Aby věděly, že za každou inscenací, kterou vidí v divadle, je příběh, který má nějaké zákonitosti a pravidla, která by se měla dodržovat. O babysitting se tedy rozhodně nejedná.

Jak došlo k tomu, že máte děti od deseti do patnácti let?

Je to vlastně logické rozdělení dětského semináře z loňského roku, který jsme vedly s Evou Sukovou. Loni se nám stalo, že seminář navštěvovalo hodně dětí a jejich věkové rozpětí bylo od čtyř do třinácti let. Shodly jsme se na tom, že je to moc. Starší děti víc toužily po ucelenější práci, kdežto ty mladší si chtěly především hrát. U mladších dětí jsou prostě jiné cíle než u těch starších. Došlo tedy k rozdělení jednoho semináře na dva, které kopíruje první a druhý stupeň základní školy.

Jakým způsobem zapojujete děti do vašich aktivit?

Děti nemají příliš mnoho šancí vydechnout. Za čtyři a půl hodiny měly pouze jednu zhruba desetiminutovou přestávku.  Mají spoustu energie. Na rozdíl od dospělých, kteří kolikrát už po hodině zoufale koukají na hodinky, kdy bude přestávka, mají děti raději neustálou činnost.

Děti mají dost energie. A co vy?

Já mám diagnostikované ADHD, takže stíhám s nimi. Vždy, když vedu nějaký seminář nebo delší táborové celky, snažím se naše činnosti naplnit tak, aby bavily děti i mě. Stejně jako děti potřebuji hodně podnětů. Každý náš den má určitý cíl a další den navazujeme na předchozí zkušenost. Včera jsme například probírali a učili se, jak se tvoří příběhy. Dnes jsme na to navazovali Cestou hrdinů. Co všechno potkává hrdina na své cestě. Zítra navážeme dalšími aktivitami.

Co si mám představit pod slovním spojením Cesta hrdinů?

Dětem jsem hned na začátku řekla, že Cesta hrdinů je jejich cesta, tady na Hronově. Oni jsou hrdinové našeho semináře. Každé z dětí obdrželo skicák, ve kterém si tvoří celý týden deník. Mají různá zadání i po semináři. Učitelka ve mně se nezapře, takže dávám domácí úkoly. Myslím si, že je důležité, aby děti neztratily zájem o seminář. Cesta hrdinů je tak jejich cesta hledání toho, co všechno jsou schopny zvládnout, co všechno si osvojí. Je to určitý experiment.

Jsou děti hrdinové?

Jsou! Už proto, že to zvládají s námi dospělými. Často snesou víc, než si myslíme. Kolikrát mě překvapí, co unesou a co zvládnou. My dospělí máme často pocit, že děti jenom chodí do školy a mají doma nějaké povinnosti, které ne vždy plní. Když však občas zjistíte, v jakých podmínkách vyrůstají, s čím se musejí poprat, zjistíte, že jsou největší hrdinové. Nemají žádné předchozí zkušenosti, nemají moc na čem stavět. V podstatě vycházejí z učení se tady a teď. 

Snažíte se podporovat jejich sebevědomí a sebeprezentaci?

Mám jedno zásadní pravidlo, které uplatňuji obecně: Nic není špatně! Učím děti, že se nemají omlouvat, když mají pocit, že se jim něco nepovedlo. Kolikrát mají nápady, které by mě nikdy nenapadly. Snažím se je tedy povzbuzovat, aby se nebály. Zrovna dnes jsme tvořily příběh a holky za mnou přišly s tím, že si nejsou jisté, zda to dělají správně. Měly strach, že něco dělají špatně. Podívaly jsme se na to spolu a já zjistila, že je to skvělé. Vysvětlila jsem jim, že se nemají čeho bát. I kdyby to nebylo takové, jak si to nastavily v hlavě, neznamená to automaticky, že je to špatně. 

Máte už nějaké společné zážitky?

Spoustu! Včera bylo ještě pouze sedm seminaristů a já zjistila, že je to sedm holek. V dramaťáku v Lounech mám docela dost chlapců a jsem tedy zvyklá na vyváženost kluků a holek. A najednou mám, jak jsem to nazvala, holčičí kapelu. Říkala jsem, jak je to super, a jedna holka se na mě podívala a říká: „No počkej, ale já jsem si nepřivezla malovátka!“ Odpověděla jsem, že s tím něco uděláme. Snad k tomu nedojde. Také jsem si říkala, že s děvčaty budeme řešit jemná témata a uvidíme, co z toho vzejde. Těchto sedm úžasných holčiček včera vytvořilo dva naprosto perfektní příběhy, kde všichni dost drasticky zemřeli. Byla v tom bratrovražda, milenkovražda, umírajícím vytékala střeva a všude byla spousta krve. Koukala jsem na to a říkala si: „Jo! Roztomilé holčičky!“ Bylo to super! Mělo to nápad a všechno, co k dobrému příběhu patří. Očekávala jsem princezny a takhle to dopadlo.

Jak se k sobě chovají?

Myslím, že si sedly. Přikládám to také tomu, že jde především o děti divadelníků. Je to hodně poznat. Ne všichni chodí do dramaťáku, myslím, že polovina, ale stejně je vidět, že vyrůstají v divadelním prostředí. Když se o něčem bavíme, oni to naprosto chápou.

Co byste poradila rodičům, kteří chtějí podporovat kreativitu svých dětí i mimo váš seminář?

Nejde jen o dramatickou výchovu. Základní umělecké školy nabízejí mnoho směrů uměleckého vzdělávání. Je skvělé, když rodiče posílají své dítě na nějaký nástroj. Nemusí z nich být virtuózové, ale pár let flétny a základní hudební průprava je hodně důležitá pro cítění rytmu. Pro spoustu dětí funguje jako uklidňující faktor výtvarná výchova. Mnoho dětí má svůj uzavřený svět a čistý list papíru je pro ně prostor, kde se mohou věnovat jen výkresu. Dětem, které často vypadají, že nikoho jiného nepotřebují, umělecké vyjádření prospívá. Je to pro ně jazyk, kterým se mohou vyjádřit. Jazyk, kterým mohou mluvit. Mám například v ZUŠ holčičku, která má svůj svět. Když máme běžnou výuku, moc se s nikým nebaví a žije si sama pro sebe. Když však má s dětmi cokoliv hrát, je jedním z nejvíc funkčních elementů. A ostatní děti to vědí. Je pojítkem mezi všemi.

Existuje rozdíl v práci s dětmi na ZUŠ a zde na Hronově?

Rozdíl je především v časové dotaci. Tady na sebe máme víc času. Je velmi příjemné, že náš seminář nemá jako cíl nějaký oficiální výstup. Takový tlak naštěstí neexistuje. Experimentujeme s tím, co nás baví a snažíme se všechno co nejvíc probádat. Ale v ZUŠ vlastně postupuji stejně. Nikdy nenutím děti, aby na konci naší práce bylo představení. Nenutím děti dělat věci, ve kterých se necítí komfortně. Cílem uměleckého vzdělávání není výkon. To je zásadní. Neděláme sport.

Ptal se Honza Švácha

Oksana Kaplanová

Zpět