Hovory Problémového clubu se nadále rády stáčejí k tomu, co znamená autenticita v herectví a ve výpovědi – a já se hned takhle zkraje recenze s radostí doznám k tomu, že v těchto ohledech mě dlouho nepotěšilo nic tak moc jako inscenace Cvičme v rytme mosteckých Brambůrků. A taky mě potěšilo, že se k tomuhle formátu specifického výpovědního divadla mostecká parta vrátila, protože mi vždycky přišlo, že právě v tom spočívá její forte. Rád vzpomínám třeba na zuškovou inscenaci pod vedením Báry Gréeové nazvanou Puš Ap – inscenace vlastně na trochu podobné téma vyrovnávání se s vlastním tělem, ovšem konkrétně v období dospívání. Citlivá, vtipná a oslovující (na Hronově, myslím, k vidění nebyla, sám jsem ji viděl na NaNečistu).