O kolektivní radosti

6.8.2024

Myslím, že i plno profesionálních herců by potvrdilo, že když úplně nevyjde začátek představení, je někdy skoro nemožné věc zachránit. Když jsem viděl (v repríze od 17:30) představení A vida!, přiznám se, že mi nejprve krapet zatrnulo: hned ze začátku se kolektivní projev rozsypal a jedna z pedagožek musela zpěvem hodně pomoci tomu, aby se zase našel. Člověku hned bleskne hlavou, že soubor nejspíš vlastně pořádně neví, co hraje, že to je určitě strašně vnějškové a že to bude pěkná škoda.

Netrvalo to vůbec dlouho a stal se divadelní zázrak: soubor nejenže nalezl soulad, ale také navázal skvělý kontakt s publikem, a v pěkně zvládnuté rozehrávané recitaci se začala odvíjet trojice zábavných pohádkových drobniček. Nesmírně si považuju toho, jak soubor funguje jako kolektiv, ale zároveň jako parta individualit. U každého z mladých herců a hereček mám dojem, že jsem se o nich něco dozvěděl, každý je na jevišti nějak autenticky přítomný. V hereckém projevu je spousta drobností, nuancí, dílčích point – a takových spoust energie, že šlo jen těžko odolat. Není to přitom nic rafinovaného, nehledají se složitá témata, nevytvářejí výpovědi. Veliký divadelní zážitek je to z prostého důvodu: je to taková třebotovská óda na hravost.

Tři boty, Základní škola a Mateřská škola Třebotov

Tři boty, Základní škola a Mateřská škola Třebotov

Tři boty, Základní škola a Mateřská škola Třebotov

Zpět