O parazitech a ekologii duší i světa

9.8.2025

Soubor Nekroflik minulý rok přivezl na Hronov minimalistickou hříčku Krajina s žehličkou, které se mj. vyznačovala výrazným způsobem práce s pohybem až orientálního typu. V jejich nejnovější inscenaci Parazit-ty se kromě pohybové stránky podobného typu objevuje také práce s mikrofonem, live videa skrze mobil a spousta zeleně.

Jako základ jim posloužila poměrně složitě konstruovaná kniha Marek Šindelky Chyba, v níž se epizodicky střídají příběhy a úvahy nejen ústřední trojice přátel z dětství Kryštofa, Andreje a Niny, ale také dvou policajtů, kteří vyšetřují mysteriózní vraždy (zde je ztvárňují mladé ženy). To vše se pak prolíná s poetickými vsuvkami a odborným výkladem. Zastřešujícím tématem je vymírání jedinečných rostlin, na jejich zániku se vydatně podílejí pašeráci květin. Právě to je hlavním motorem nebezpečné a vlastně škodlivé činnosti Kryštofa, jejž vášeň pro květiny dovedla nejen k pražskému podivínovi s úžasnou zahradou, ale především do různých částí světa, odkud pašuje vzácné, mnohdy parazitické rostliny, především vzácné orchideje. Jeho příběh vrcholí v okamžiku, kdy se rozhodne propašovat z Japonska černou květinu s názvem Půlnoc, což je rostlinný parazit přežívající v nitru živých tvorů, který ovšem reálně neexistuje. Stává se tu vlastně symbolem vnitřní temnoty = prázdnoty lidí, jakýmsi biologickým mstitelem. Příběh, v němž logicky Kryštof zaplatí životem, ovšem zůstává mysteriózní až do konce, a není příliš srozumitelný. Nejspíše z tohoto představení přečteme především ekologicky varovný aspekt (ne nadarmo je scéna zaplněna zelenými rostlinami, které jsou součástí života hrdinů), samotné propletence vztahů však zůstávají v této zkratkovité verzi nejasné. Důležité postavy jsou sice zachovány, ale jejich postavení a důležitost v ději není jasná. A jak je to vlastně s Ninou a s Andrejem, to je pro diváky, kteří nečetli knihu, tajemstvím.

Po stránce scénické si soubor vystačí s holou scénou, která je postupně zabydlována zelenými rostlinami v květináčích, jež se podle potřeby mohou změnit i v tropický prales. Slova mluvená do mikrofonu jako by stála nad dějovými linkami, jako jakási ekologická hranice, v níž jsou lidé obžalováni z parazitismu na přírodě, která je postupně ochuzována o vzácné druhy flóry – v knize nakonec příroda symbolicky vítězí nad člověkem, což v inscenaci není zcela jasné. K mysteriózní atmosféře přispívá vhodně vybraná nervní „vrzavá“ hudba, ale také záběry live kamery přes mobil, s detaily na obličeje hrdinů. Na zvlněné oponě ovšem není projekce příliš patrná, ploché pozadí by dodalo záběrům větší kvalitu. 

Zajímavá volba tématu, které je dneska stále naléhavější, tak v divadelně nepříliš příznivém Čapkově sále vyznělo jen napůl.

‌

foto: archiv souboru

Nekroflík, Praha

Zpět