O retardovaném chlapci vraždícím malé děti. Někde v totalitě.

3.8.2023

O druhé setkání s dílem britského režiséra a dramatika Martina McDonagha se na letošním JH postaral soubor Načerno Divadla Radar z pražských Holešovic. Režisér Lukáš Křížek se tentokrát ujal McDonaghovy prvotiny Pan Polštář. Hru autor poprvé prezentoval v zárodku ve svých pětadvaceti letech (je ročník 1970) a trvalo až do roku 2003, než se dočkala svojí finální verze a světové premiéry. Text překvapivě nepatří mezi ty nejhranější, nicméně o českou premiéru i překlad se zasloužil již v roce 2005 Ondřej Sokol v Činoherním klubu.

Příběh zatčení, vyšetřování a trestu bratrů Katurianových, mentálně postiženého Michala a Katuriana, spisovatele povídek, které často zobrazují násilí na dětech a připomínají dvě, resp. tři nedávné vraždy, se odehrává v jakési utopické autokratické totalitě. O okolním světě se nedozvíme kromě několika drobných narážek nic víc, než že i média v něm řídí policie, jinak se příběh odehrává cele ve vyšetřovací a zadržovací cele. V dramatu je použit také poutavý literárněvědný fenomén, ekfráze ve svém nejširším slova smyslu, neboli popis a následná verbalizace jiných (v tomto případě také literárních) děl: tedy výše zmíněných povídek. 

Inscenační úprava text člení přestávkou před koncem druhého dějství ze tří, ruší vedlejší postavy a ponechává tak pouze ústřední čtveřici dvou bratrů a dvou vyšetřovatelů, které doplňuje pátý na scéně přítomný naživo hrající kytarista a autor hudby v jedné osobě (Matěj Trojan). Zrušení vedlejších postav z Katurianových příběhů klade na představitele sourozenců (Jakuba Heřmánka a hostujícího Jana Daniela) o něco více textu a především nároku na přesnost v jeho interpretaci – povídky totiž (téměř) nejsou ilustrovány jevištním dějem, ale pouze předávány do rukou divácké imaginace v orálním podání. Je to řešení režijně i scénograficky ulehčující, neboť není třeba hledat podoby spisovatelových běsů, nicméně struktuře inscenace drobně škodí: jsme spolu s herci lapeni stále ve stejných celách. K drobnému odlišování dramatického děje od epického vyprávění je použita světelná proměna kombinující i ultrafialové světlo zvýrazňující některé nápisy a povídkové motivy na vězeňských stěnách, nicméně princip těchto změn mi zůstal poněkud v mlze.

Zcela zásadním interpretačním okamžikem inscenace je začátek druhé půle: povídku o malé bigotní fanatičce, která je potenciálním vodítkem k odhalení třetí vraždy, nevypráví postava Katurian (situačně) vyšetřovatelům, ale Jan Daniel (zcizeně) divákům ve formě makabrózního stand-upu. Že se jedná o výstup (ne)herecký, napovídá fakt, že je jednak již tou dobou jeho postava mrtvá, a tak zcela logicky svoji poměrně věrně gesticky i hlasově pojatou stylizaci postavy Michala herec Daniel opouští; navíc je úvod výstupu autorsky doplněn a konfigurován na míru konkrétnímu hracímu místu. Můžeme se ptát, jestli je příběh opravdu předán tou správnou formou, „postavou“ a ve správný čas, ale rozhodně na tom v tu chvíli bylo něco velmi mrazivého a znepokojujícího – alespoň jsme na pár chvil opustili již několikrát zmíněný kriminál.

Jinak i zde platí to, co se o McDonaghových dílech dá říci (a již jsem v předchozí recenzi Mrzáka inishmaanského řekl) obecněji: kromě výjimečných situací se téměř vzpírají klasické interpretaci – a i zde je režijní práce spíše drobnohledná než opuletněgestická; výprava musí především dobře sloužit a pomoci ilustrovat svět, v kterém se příběh odehrává – a i to se z větší části povedlo (ani bych k tomu nepotřeboval déšť plyšáků a useknutou dlaň v policejním důkazním sáčku). A také herecké napětí a schopnost přesného timingu, formulace a intonace: ty jsou pro přenos černého konverzačního humoru klíčové. V případě dvojice vyšetřovatelů měl tenhle přenos občasné výpadky, kvůli kterým se stopětapadesátiminutová stopáž inscenace (byť s přestávkou) zdála téměř k nepřečkání. Ale navzdory všem výtkám jsem si tuhle vykloubenou žánrovku o pěti dějových piruetách znovu a opět díky skvělému textu užil.‌

P.S.: Na závěr už snad jen hluboký obdiv, že soubor po pouhých třiceti minutách pauzy tuto svou půltřetí hodinu zvládnul odehrát i podruhé. Není to první příklad z tohoto ročníku, kdy je program extrémně náročný nejen pro diváky, ale i pro herecké ansámbly.

Pan Polštář

Zpět