O ženách, které nevaří

7.8.2024

Literární a historické dědictví českého 19. století se často stává cílem mnoha kulturních žertů, citací a parodií. Dává to smysl – v rámci vzdělávacího procesu tato látka nemine nikoho, její znalost je v současnosti považována za naprostý základ. I díky tomu se s kanonickými texty tohoto období dá pracovat velmi volně. V žádném případě proto, abychom si mohli ukázat prstem, jak to měli naši předci ve společnosti ale pitomě nastavené a jak my jsme teď zase junáci. Spíš pro nás může být inspirativní nechat ve styku s dneškem vyplynout, kterých neduhů zejména v sociální oblasti jsme se stále nedokázali zbavit. Anebo proto, že je prostě sranda zvýraznit charakterové zvláštnosti všech těch vážených svatoduchů (v této souvislosti nelze nepřipomenout dílo Ivana Wernische, zejména sbírku Doupě latinářů). 

Text Petry Severinové Vzpoura vařeček se věnuje období vzniku gymnázia Minerva, se kterým ruku v ruce přichází téma feminismu, a připojuje mu maryšovské východisko (což je tedy historicky neadekvátní, protože Maryša vyšla až čtyři roky po založení Minervy, pro vykreslení dobových poměru je to ale skvělá volba). Dorotka, jež má jít ve šlépějích Maryši Lízalové a vzít si vdovca Vávru, se narozdíl od své předchůdkyně rozhodne utéct do Prahy s Boženou Němcovou, která čirou náhodou zrovna sbírala lidovou kulturu v Sobůlkách. V Praze právě kvasí debata o pozici žen ve společnosti a lidských právech, jichž se jim nedostává.  

Dorotka se ocitá v buňce českého ženského hnutí, ale setkává se také s muži a ženami spokojenými ve statu quo. Tím se otevírá prostor pro hlášky a situace jako vystřižené z hlubin dnešních pekelných komentářových sekcí. Inscenace jde ale i trochu dál, naráží na to, že feminismus tu není jen pro ženy, ale pro všechny, a ironizuje obavu z ohrožení tzv. tradiční rodiny. V závěrečné písni odstiňuje téma ještě trochu jinak a upozorňuje na pestrost individuálních vztahových konstelací zhruba ve znění: „My se máme rádi, i když náš vztah má takové a makové parametry, které vám nemusí úplně vonět.“

Představení plyne s lehkostí, což jistě souvisí s nadhledem, který čpí ze všech performujících. Občas něco nevyjde, čeká se delší dobu na repliku, někomu to při zpěvu ujede, ale vlastně to nijak nevadí. A možná to souvisí i s venkovním hraním a kočovným puncem celé produkce, který se otiskuje zejména do nádherně nedokonalých kostýmů, působících jako „co dům dal“ a přitom nápaditých. Vzpoura vařeček navíc oplývá těmi nápady, které se nám zdají vlastně primitivní, ale zároveň v nás probouzejí závist, že jsme na ně nepřišli sami. Včera jsem si neodpustila povzdech nad mužským válcováním literárního kánonu. Dnes volám: Vzpouru vařeček do každé středoškolské auly a tělocvičny!

Kočovná divadelní společnost, Krnov

Kočovná divadelní společnost, Krnov

Kočovná divadelní společnost, Krnov

Zpět