Obavy dnešních středoškoláků

4.8.2023

Soubor z jindřichohradecké ZUŠky sáhl při hledání předlohy do zlatého fondu české literatury a vytáhl z něj Němcové Divou Báru. Nemohu se zbavit pocitu jisté nahodilosti při výběru, a na následujících řádcích se pokusím ukázat proč. 

Inscenace je minimalisticky pojatá. Jedinou rekvizitou jsou šátky – bílé a jeden červený, pro každou postavu jeden. Toto rozhodnutí je funkční, šátek zde funguje jako znak, který se, jako každý správný divadelní znak, pohybuje. Není překvapením, že kontrastní atribut patří postavě Báry. V této roli se herečky během představení prostřídají – sdělení jasné, řešení čisté. Jedno úskalí se zde přeci jen skrývá – s výjimkou odvahy, kterou dokázala Báře vtisknout její poslední  představitelka, postavy nenesou žádné vnitřní charakteristiky a jsou jedna od druhé k nerozeznání. Situace se pak stávají především popisem.

Hlavní význam nese v této inscenaci text. Dramatizaci povídky, k níž se záhy dostanu, rámuje jakási výpověď, v níž se všichni přiznají k nějaké obavě, strachu. Stejná scéna se opakuje i v samém závěru. Zde zřejmě inscenátoři nabízejí divákovi klíč k pochopení celého tvaru. A teď k tomu, co je mezi tím: Protože vše nasvědčuje tomu, že sepětí s předlohou je opravdu úzké, dává smysl podívat se na to, co dramatizaci a předlohu v textové rovině odlišuje – a co naopak spojuje. Společný je bezpochyby jazyk. Středoškolačky tak mluví lehce archaickým jazykem, používají zastaralé obraty, a tak trochu v textu klopýtají. Tato věrnost je pro mě s podivem, protože s dějem – a především s tématem – se zachází daleko volněji. V inscenaci se akcentuje střet vesnických dívek se světem dospělých, s životem jejich vesnice. Nejvýrazněji se to ukazuje na obavách z (domluvených) sňatků. Toho se předloha skrze příběh Elšky sice dotýká, zdaleka se ale nejedná o ústřední téma. Dějově končí inscenace u uvěznění Báry, kde nastává zvrat: dívky se staví na její stranu a odmítají podrobit se očekávání, „že si zvyknou, jako si zvykly všechny“ – volí volnost, kterou Bára reprezentuje. Problém vidím v tom, že v předloze je protagonistka do jisté míry obětí předsudků, není ale – tak, jako s tím pracuje inscenace – aktivní bojovnicí proti nim. Onu vnitřní svobodu určují okolnosti a její svérázný charakter. Navíc si dovolím připomenout, že (spoiler alert) Divá Bára končí příslibem dvou (vítaných) sňatků. Pokud tedy inscenátoři konkretizují touhu po volnosti jako protipól manželství, narážejí tím do značné míry na limity předlohy.

Uvědomuji si, jak je to celé ošemetné. Vzít materiál a v rámci umělecké tvorby ho přepracovat, nasvítit z jiného úhlu, změnit dynamiku vztahů – to je běžný postup a není na něm v základu nic špatného. Otázkou však vždy je, co tento nový pohled přináší – a tím by mělo být, domnívám se, nějaké vlastní téma. Pochybuji ale, že by hlavní obavou dnešních českých středoškoláků byl zrovna domluvený sňatek. 

Nemohu samozřejmě vyloučit, že mi něco podstatného uniklo – v inscenaci i ve společenských změnách. Podle mého si ale inscenátoři vzali z Divé Báry především vnější znaky a vnitřní spojitost s povídkou Boženy Němcové trochu zanedbali. Opačný přístup by možná mohl přinést inspirativnější výsledek.

Bára

Zpět