Obhajoba dětské imaginace

10.8.2024

V rámci třetího bloku dětských divadelních inscenací uvedl soubor z Liberce představení Bublina v bažině. Přináší na jeviště příběh Milušky na námět povídky Opravna dětí Alexandry Salmela, kde se neobvykle splétá realita s fantazií.

Vypráví příběh o Milušce, která není dost dokonalá, a tak ji rodiče chtějí vyměnit. Utíká kvůli tomu z domu, aby v závěru mohlo dojít ke šťastnému konci v podobě smíření mezi ní a jejími rodiči. Chvíli to vypadá, že rodiče ztraceného dítěte došli k rozumu a od výměny či operace potomka upustili, nakonec se ale ukáže, že to vlastně celé bylo trochu jinak.

Od určité chvíle je jasné, že to, co se před námi odehrává, je nejspíš dílem plod Miluščina strachu, dílem její imaginace. Vzhledem k tomu, že je Miluška od začátku poměrně negativní – do soutěže nakreslí obrázek s názvem „Můj černý svět“ a v návštěvě lékaře vidí snahu rodičů ji vyměnit – nabízí se myšlenka, že Miluška má lehký sklon k pesimismu nebo minimálně úzkostné stavy týkající se vlastní sebehodnoty. V tomto kontextu pak působí seskok z výšky a finální návrat k rodičům, k němuž Milušku ponouká imaginární kamarádka Marjamka, jako skok z okna. V momentě, kdy se to děje, mě na půlsekundu paralyzuje zděšení, že celý příběh vlastně vyprávěl příběh schizofrenní holčičky, kterou její bludy dohnaly až k sebevraždě. Z morbidity mě lehce zamrazí, příběh ale pokračuje dál a ukazuje se, že holčička pouze seskakovala ze zídky. Kdyby usekli představení seskočením, myslím, že by na Hronově skórovali s nejvíc morbidní inscenací ever.

Příběh trochu postrádá napětí, hlavní postava nemá žádný zásadní úkol – nic vlastně nechce, spíš sebou nechá zmítat sem a tam. Beru to ale jako součást zvolené poetiky, která je spíš lyrickoepická než dramatická. Nicméně považuji za obdivuhodné střídmé herectví Miluščiny představitelky, jejíž projev je velmi přirozený. Méně přesvědčivě působí mezi jinými moment, kdy Marjam nabídne Milušce úplně jinou interpretaci předchozích událostí, ta na to řekne „Tak jo!“ a bez okolků ji přijme, jako by právě nikdo naprosto nezpochybnil verzi reality, které se doteď držela.

Největší měrou mě zasahuje poslední obraz. Miluška totiž po návratu domů během rodinné oslavy každému členu rodiny poradí, co má vyluzovat za zvuk, a vytvoří tak jakousi disharmonickou hudební kompozici. Její veselé psí poskakování (terminus technicus, pozn. red.) dává všem najevo, že s tímto výtvorem je doopravdy šťastná. Kontrapunkt k první scéně, kde musela naplňovat představy rodičů, směřuje ke zřetelně artikulovanému sdělení, které hovoří ve prospěch dětské představivosti nesvazované estetickými nároky dospělých. Tematizuje nejen radost z autorské tvorby, ale i jedno z velkých témat divadla hraného dětmi (viz první odstavec reflexe k inscenaci Žaba).

P. S.: Když už se pouštím do doporučování, tak si dovolím poznámku, že mi Miluška jménem alterega a dojmem připomínala Marjamku z dokumentu Mirka Janka Normální autistický film (který vřele doporučuji).

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Zpět