95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Obnovit rituál je pro nás radost
4.8.2021
Staré nechat být, nové přivítat. V tomto duchu se neslo představení Morena olomouckého souboru Nabalkoně, které bylo součástí off-programu.
Staré nechat být, nové přivítat. V tomto duchu se neslo představení Morena olomouckého souboru Nabalkoně, které bylo součástí off-programu. I přesto, že první část produkce pod širým nebem provázel déšť, vyrazilo na cestu s Morenou velké množství diváků. Odměnou jim bylo štamprle slivovice, kus čerstvého chleba a nakonec společný tanec. O projektu jsem si povídala s členy souboru Veronikou Jiříčkovou a Vítkem Zborníkem.
Mohli byste váš soubor představit?
Vítek: Jsme skupina, která se zformovala pod Univerzitou Palackého v Olomouci. Všichni jsme dnes už většinou absolventi uměnovědných oborů: výtvarky, divadelní vědy, filmové vědy, ale taky rekreologie nebo práv, taková všehochuť. V roce 2022 budeme mít desáté výročí od založení.
Takže v roce 2012 jste nastupovali na vysokou školu?
Vítek: Ne, začali jsme ještě před univerzitou. Spolek, tehdy maličkatý, založila moje sestra Markéta s Karlem Vaňkem. Já jsem ho rozjížděl spolu s nimi a s ještě jednou slečnou, byl to takový divadelní kroužek pro dospělé. Nejdřív jsme měli programy pro děti, o drogách, o totalitě. Postupně vznikly v rámci souboru dvě linie. Jednu režíruje sestra, která se věnuje spíš činohře, směrem ke komedii. Já jsem začal režírovat, až když jsem získal nějaké sebevědomí, asi v osmnácti. S Verčou jsme začali připravovat náš první velký projekt – Hanako. Můj táta (pozn. František Zborník) napsal novelu na základě babiččiny divadelní hry. Českou hru vpravil do japonské legendy a my jsme z toho udělali takovou pohybovou inscenaci, koláž by se dalo říct. A tak fungují tyhle dvě linie.
Veronika: Ale s tím, že herci jsou stejní. Lidmi je to propojené. Nejsme jen divadelníci ale přidalo se k nám několik hudebníků a taky filmový spolek.
Jsou mezi vámi lidi, kteří mají nějakou folklorní průpravu?
Vítek: Snažíme se nepůsobit folklorně. My říkáme, že jsme lidoví, ne folklorní. Jedna z našich členek ale dělala folklorní tance, umí juchačky.
Veronika: Máme k tomu rozhodně hodně blízko, vždycky, když se bavíme, tak zpíváme lidovky.
Jak tedy rozlišujete pojmy „lidové“ a „folklorní“?
Vítek: Folklor má pravidla, která jsou poměrně složitá. A o to my se nesnažíme, k tomu máme velký respekt.
Veronika: My v tom máme srdce, snažíme se napojit na naše kořeny.
Vítek: Na pocit, spíš než na pravidla, která plně respektujeme a víme, že na ně nemáme.
Všichni vaši členové jsou z Moravy?
Veronika: Původem jsou od nás dva lidi z Čech.
Jaký je rozdíl v tom, hrát Morenu v Čechách a na Moravě? Jak dlouho ji vlastně hrajete?
Vítek: Od května. Když jsme hráli v jižních Čechách, v Písku, tak bylo zajímavé, že lidi znali texty, ale zpívali je do jiných melodií. Což nebylo vůbec špatně. No, a premiéru jsme hráli na vesnici jen pro deset lidí. Tam vážně zpívali všichni. Ale zase to nebylo kvůli počtu tak živé.
Veronika: Zatím jsme vlastně nehráli mimo festivaly.
Bylo to těžké, když začalo pršet? Co vám proběhlo hlavou?
Veronika: Po včerejšku, kdy jsme představení museli zrušit kvůli dešti, už jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.
Vaším jevištěm je město nebo vesnice, ve kterých hrajete. Jak jste volili hronovskou trasu?
Vítek: Většinou nám někdo ukáže, co a kudy. Hronov znám, protože sem jezdím. Hodně nám pomohl jeden kamarád, řekl nám o meditační zahradě u kostela. Dnes jsme ale neměli moc času.
Veronika: Potřebujeme, aby místa, na kterých se zastavujeme, byla pěkná, přívětivá a nebyl tam velký provoz.
Vítek: Ideálně, aby to tam vypadalo jako na vesnici.
Ve inscenaci pracujete s tématem smrti, odevzdání starého a přivítání nového. Jak náročné pro vás je se k tématu smrti vracet a vtahovat do něj publikum?
Veronika: Je to intenzivní.
Vítek: Dotýká se nás to i osobně.
Veronika: Do toho přišla korona, společnost zjistila, že smrt existuje. No, a třeba my jsme se nevídali a taky potřebovali nový začátek. Být zase spolu, společně něco dělat.
Vítek: Ano, takové zmrtvýchvstání pro soubor.
Vracíte se k rituálu, něčemu, co pro nás možná dnes není tak běžné.
Vítek: Tohle je jedna z našich výchozích premis, obnovit starý rituál, na který se zapomíná. Dělal jsem si rešerši o vynášení Moreny – nebo Morany, Mařeny, v každém kraji se to říká jinak. My jsme se rozhodli pro Morenu s E. Bylo pro mě zajímavé o tom rituálu číst a dozvídat se víc. Obnovit ho je pro nás radost.
Jak jste vybírali písničky, které v průběhu představení zaznívají?
Vítek: Jsme hodně intuitivní. Když píšu, stále víc se snažím "nebýt v hlavě", nebýt na racionální úrovni. Nechávám se vést tvarem samotným, tím, co píšu. Postavami, které vznikají. Volal jsem si s akordeonistou, který mi písně navrhoval, a já si je psal. A v podstatě v tom pořadí, jak mi je diktoval, zůstaly. Také dal na intuici.
Jezdíte vždy ve stejném složení?
Veronika: Víceméně ano. Ale když je potřeba, zastoupíme se.
Vítek: Skoro na všechny role kromě hudebníků máme alternace.
