Od amatérského divadla se odvíjí celý můj život

30.7.2023

Mezi osobnostmi letošních seminářů je i Petr Michálek, dramaturg, dramatik, spisovatel, divadelní manažer, podcaster, newsletterista a v současnosti (především?) rektor brněnské JAMU. Chtělo by se říct, že je to vzácný host, ale není to tak docela pravda – jistě je vzácný ve smyslu výjimečný, ale jinak na Hronově není zdaleka poprvé. I o tom jsme na terase čajovny, za společného upíjení bílého čaje, pohovořili.

Základem rozhovoru je vyvést zpovídaného z míry nečekanou otázkou. Jaký je tvůj vztah k amatérskému divadlu obecně a k Hronovu konkrétně?

Jejdamarjá, tak to je na dlouhé vyprávění! Můj vztah k amatérskému divadlu je zásadní, protože nebýt amatérského divadla, tak bych se dneska kolem divadla netočil – teď jako rektor už používám tuhle opatrnější formulaci. Na začátku stálo setkání s Karlem Tománkem (dnešní děkan DAMU – pozn. red.), který nás na gymplu učil filozofii, a pak bezprostředně následovalo založení amatérského divadla, které se jmenovalo Rodinné divadlo Hlína. S ním jsme hráli i na Hronově – byla to inscenace Krev andělů, napsala to Klára Špičková (dnešní dramaturgyně činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni – pozn. red.) a já jsem v tom hrál ďábla. To všechno člověku změní život, byla to velká síla. Toho Hronova jsme si tenkrát ohromně považovali, dodnes si pamatuju rozborový seminář. Můžu se podělit o intimní zážitek, který odhaluje, jak vážně a naivně jsem to tenkrát bral. Dodnes si pamatuju, kde to bylo: chodím po Hronově a jistou technikou do sebe nechávám vstoupit ďábla. Až takhle daleko jsem došel, a můj výkon to výrazně poznamenalo – v negativním slova smyslu. Každopádně mě to všechno ovlivnilo zásadně, celý můj život se od toho odvíjel dál. Právě Karel přede mnou poprvé řekl slovo „dramaturgie“ – já jsem chtěl být spíš herec. Od té doby se sem vracím v různých pozicích a vždycky rád. Teď už to bylo dlouho, ale myslím, že o něčem svědčí, že i po letech pocitu odpojení od té komunity mám stejně nějakou potřebu se sem vrátit. Moc jsem se sem těšil.

Taky jsi amatérskému divadlu něco vracel. V době, kdy jsi byl ředitelem děčínského divadla, se tam konala národní činoherní přehlídka – a pokud se nepletu, tak tvou zásluhou.

Ano, je to tak. Jezdil jsem tehdy do poroty v Třebíči a v Poděbradech – a pak jsme se s pořadateli domluvili, já Děčín nabídl, prošli jsme výběrovým řízením, jelikož nás v soutěži bylo víc, a já měl strašnou radost, že jsme vyhráli. Bylo to dobře i pro město. Bohužel to brzy po mém odchodu skončilo.

Přes dekádu jsi byl ředitelem úspěšné regionální scény, Městského divadla Zlín, ale před rokem a půl ses stal rektorem JAMU. Bylo to asi trochu paradoxní, protože od absolutoria jsi se školou nic moc společného neměl, že ne?

Vůbec ne, dokonce trošku ze zásady, já jsem se bránil – tedy ne že bych dostával nějaké nabídky, ale vždycky jsem dával až ostentativně přednost praxi a nechtěl jsem zapadnout do toho světa, který mi připadal uzavřený. O to překvapivější pro mě bylo rozhodnutí mě oslovit, které přišlo zevnitř.

Jaká je zkušenost člověka, který přichází zvnějšku někam, kde před už celkem řadou let vystudoval?

Když pominu počáteční nostalgii, fakt je ten, že jakkoliv to zní blbě, cítím povinnost té škole něco vrátit. Já nebyl úplně student, který měl nejlepší možný vztah se svým pedagogem, panem prof. Srbou. Ale mnohé mě naučil a dodnes přemýšlím, jestli to bylo navzdory tomu, anebo právě proto – a to se prostě má vracet, no. A já jsem i po tom covidu, aniž bych si to asi byl schopen uvědomovat, vnitřně hledal nějakou novou výzvu. Tak se snažím maximálně pracovat pro to, aby ti mladí talentovaní studenti dostali co nejkvalitnější výuku. Já to můžu ovlivňovat pouze v tom rámci, nikoliv jaksi vevnitř, ale i to je pro mě smysluplná mise. Moje hlavní měřítko je, že bych nemohl chodit jen tak do práce pro práci nebo pro peníze. Vidím to jako smysluplnou misi, a to se mi po tom roce a půl potvrdilo. Tak snad – uvidíme, co budu říkat po čtyřech letech.

Zatímco na JAMU jsi především manažer, tady jakožto autor několika komediálních textů a zkušený dramaturg vedeš seminář psaní komedie. Jak seminář koncipuješ?

On je to vlastně typický seminář tvůrčího psaní, ovšem my se budeme opravdu spíš zaměřovat na to, co dělá komedii komedií. Máme velkou ambici mít na závěr nějaký text napsaný. Nějakou aktovku komediálního rázu, ale uvidíme, v jakém počtu – je nás opravdu hodně. Mám vyzkoušenou metodu, kdy ten text ověříme v rámci nějakého čtení, jednou jsme to i takřka inscenovali. Dramatický text je důležité ověřit v praxi, protože zkrátka dojde svého naplnění až s inscenováním. 

Jaká je tvoje oblíbená komedie?

Jednu, kterou mám moc rád, si budeme zítra pouštět: After Life. Moje oblíbená komedie je ta, která je něčím smutná, kde je to namíchané. A tady je to namíchané tak čítankově, že mi to dělá moc dobře. To je taková moje krevní skupina – tomu se hodně směju a zároveň je mi dost smutno.

A co tvůrčí vzory?

Co se týče komedie?

Ano.

Pominu-li samozřejmě pana docenta Šotkovského, musím říct, že v tomto slova smyslu autorský vzor vysloveně nemám.

Tví kamarádi (včetně mě) mají trochu mindrák z tvojí výkonnosti – točíš podcast, napsal jsi detektivku, spousta z toho, co děláš, je jaksi nad rámec pracovních povinností. Jako takový projekt navíc vznikl ostatně i tvůj kultovní zlínský Ovčáček, čtveráček. Dá se asi říct, že se ten tvůj aktivní přístup v životě vyplatí?

On je to trochu mýtus, který kamarádi rádi přiživují, ale pravda je, že když jsme před pár dny s Šotkovskými uvízli na několik hodin na londýnském letišti, začal jsem zase vymýšlet, co s tím časem udělám. Ale já mám tuhle vlastnost přirozeně, rád vyhlížím příležitosti, kde by se co dalo udělat, možná mám vulgárně řečeno startupový typ myšlení. Do toho se vůbec nemusím nutit, přichází automaticky. Má ale několik nevýhod, to je potřeba si uvědomit. Já bych třeba radši byl trpělivější. Radši bych na něčem pracoval déle a asi kvalitněji, než mít přehršel cvičně rozepsaných nápadů. Všechno má dvě strany.

Ptal se Michal Zahálka

Petr Michálek

Zpět