94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Ozvěna otráveného flašinetáře
7.8.2021
Wolkrův Prostějov reprezentuje v letošním hronovském programu Prostomyslná Rodina Nemravova respektive ZUŠ z Uherského Hradiště.
Wolkrův Prostějov reprezentuje v letošním hronovském programu Prostomyslná Rodina Nemravova respektive ZUŠ z Uherského Hradiště. PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem začíná přídavkem v podobě intepretace textu Františka Gellnera formou komentované kramářské písně. Přídavkem se začíná proto, že na konci bychom si o něj zaručeně neřekli, tohle se nám totiž líbit nebude. A Gellnerem proto, že jeho otec byl taky kramář a syna s sebou tahal po poutích.
Přídavek je ovšem doslova otřesný a chtělo by se věřit, že záměrně. Že bude následovat pointa, která dá znát, jak je to celé jeden velký mystifikační žert. To se však nestane. Stanislav Nemrava neovládl ani text ani jeho přednes. Přídavek zařadil do scénické kompozice improvizovaně – nikdy předtím ani v reprízách následujících se to již nestalo. Recenze je psána z prvního hronovského uvedení pro diváckou řadu B2. Všechno svědčí o tom, že právě toto představení nebylo v dobré kondici a že Stanislav Nemrava byl indisponován. Proto se nebudu inscenací zbývat příliš do hloubky.
Vězte, že její koncept je vynalézavou persifláží, která s nadhledem vzdává hold dílem Pop-Artu a dílem kultovnímu románu Alexandra Dumase staršího, Třem mušketýrům. Nemrava v konceptu zručně žongluje s parodií a aluzí, ze známých motivů staví novou koláž, která má kabaretní ladění a komiksový střih. Ke komiksu inspirovanému z části PopArtem a z části slavnými ilustracemi Maurice Leloira se hlásí i výtvarné řešení inscenace, která je zaplněna steampunkově laděnými specifickými rekvizitami, strojky, a centrálně umístěným vehiklem. Většina z nich má funkci čistě ilustrativní, byť jsou zajímavé a esteticky hodnotné. Výjimku tvoří například ruksaková loutka kardinála, se kterou se nakládá navíc i jako s funkčním prostředkem jevištní realizace vyprávěného příběhu a jako s výtvarným gagem.
Inscenace je vystavěna na poetice ledabylosti, nad kterou ani jeden ze dvou interpretů neměl při představení dostatečnou vládu. Ze snahy laxnost a odbytost hereckého projevu předstírat a provokovat jí za určitým účelem vtipně diváky zbylo jediné – dojem naprosto odfláknutého představení bez pointy a bez zájmu tvůrců divákům cokoli skutečně sdělit. Aneta Holomčíková v roli Nemravovy sparing partnerky, alias terénní sociální pracovnice neboli Marilyn Monroe nemá díky nastavení vztahu obou postav šanci Nemravovi v nakopnutí energie a podchycení kontaktu s diváky příliš šancí, neboť je stylizována do role pasivní znuděné krásky.
Nemohl jsem přehlédnout, že má inscenace určitý potenciál, ale v koktejlu zmíněného představení v něm ani jedna ingredience nezafungovala tak, jak by měla. Kramářská píseň se nekonala, zbyla po ní jen ozvěna otráveného flašinetáře. Škoda.
