Padla kostka na sále

5.8.2023

Zkratka D.R.E.D., pod kterou včera dvakrát v Jiráskově divadle vystoupil původně náchodský, dnes už náchodsko-kladsko-pražský divadelní soubor, údajně znamená Dílna Různých Environmentálních Dopadů. Kdo však alespoň někdy s jejich tvorbou přišel do styku, ví, že stejně jako jejich projekty i toto může být hra s námi, diváky, a nejspíš toto může znamenat toto či ono. Soubor vznikl na náchodském Jiráskově gymnáziu, u jeho kolébky stál např. i režisér Petr Hašek. Od počátku (od konce devadesátých let minulého století) je jeho ústřední tvůrčí osobností Ondřej Pumr, který je také podepsán pod režií a scénografií pátečního Totování.

Totování je ritualizovaná performance s otevřeným koncem. Je nyní vlastně úplně jedno, jestli se o nějakou její interpretaci pokusím, a bude-li správná či nikoliv. Přímo od tvůrců bychom se patrně nic oficiálního nedozvěděli a o tom, co napíšu, si budou myslet svoje. Není to přezíravostí, ale vzrušující tvůrčí metodou a důsledným trváním na svém stylu a zachování tajemství. Jeden z aspektů této metody je i anotace zveřejněná ve festivalové brožuře a na webu JH, která otrocky popisuje dění na jevišti: „V první třetině představení jedna postava přinese množství předmětů [...] Jedna postava se ocitá pod světlem. [...] V průběhu třetin postavy zpívají dvě písně.“ A mezi tato polopatická tvrzení vkládá matoucí odbočky o činnosti jménem totování. Nemá tedy smysl tyto jevištní obrazy znovu popisovat, neboť jejich shrnutí je přesné a odpovídající.

Jenže něco to všechno pochopitelně znamená. Jako klíčový moment svojí interpretace jsem si vybral dva okamžiky: první, ve kterém jeden z performerů svoji dlážděnou cestu zkonkretizuje tím, že vede do podsvětí, a druhý okamžik, v kterém se v podsvětí za sedmi branami ozve sbor žab. Od Offenbacha až po Ovidia vše rovnou vypouštím a zamýšlím se nad Totováním jako nad attickou komedií: stejně jako Aristofanova dramata je tato performance metadivadelní (upozorňuje na jevištní umělost), metadramatická (pídí se po účelu divadla), vytváří svět s fantaskními pravidly a baví i poučuje publikum zároveň. To by se ale dalo naroubovat na ledacos. Navíc Dionýsos nevstupuje do podsvětí nahý, a když, tak proto, že je nahý pořád. 

Antika není ta správná volba, musíme v historii ještě o něco hlouběji, tam, odkud nejspíš čerpalo i starověké Řecko, do Mezopotámie. Existuje asyrský mýtus o bohyni Ištaře, která do podsvětí sestupuje též, avšak kvapí tam svrhnout svoji sestru, tamní královnu. Žáby žádné, avšak sedm bran! Ištařin příběh je přepracováním mýtu sumerského o Inanně, Královně nebes, bohyni lásky, krásy, sexu, spravedlnosti a politiky. Jejími atributy byl lev, sova a holub. Tak že by to nekvákaly žáby, ale houkaly sovy a vrkali holubi?

Je to nejspíš první mytologická (zaznamenaná) zmínka o cestě, stará nejméně čtyři tisíce let. Inanna do záhrobí vstupuje z pozitivních pohnutek, svoji sestru chce navštívit na pohřbu jejího manžela, ale ví, že dostat se zpět je nemožné. Nechá si to tedy předem posichrovat u jiných bohů. Sumerské záhrobí je členěný prostor, který oddělují brány. Inanna do něj vstoupí a nechá se vést správcem první brány. V každé bráně jí je odňat jeden z božských atributů, až je zcela nahá. Pak zestárne, zemře a její mrtvola je zavěšena na hák. Jeden z bohů, s nímž si to předem domluvila, ji však pomocí chleba života a živé vody oživí, ona se probere a opustí záhrobí. Jako náhradu tam zanechá pastýře. (Legenda se v tomto okamžiku ještě dále komplikuje, což nakonec vyústí ve vznik ročních období, ale to si již každý může dočíst v Sumerské knize mrtvých, případně Eposu o Gilgamešovi.)

Tato ústřední část performance je obložena z obou stran: předznamenáním, v kterém se pomocí hry s divadelním znakem dozvíme, že půjde o osobní cestu každého z účastníků performance. Jednotlivé předměty v této části prezentované jako by odkazovaly na sumerský pra-pojem ME, jakési omniprezentní posvátno, základní kostku božské moci. Jeden z pojmů s ME spjatý je právě vstup a výstup z podsvětí. Jevištní legenda je pak z druhé strany uzavřena závěrečnou kodou, kdy se na svoji osobní cestu mimo jeviště všichni (přeneseně i včetně nás) vydají. Toto je jejich cesta a je stejně odvážná jako byla ta Inannina pracesta. Stejně jako každá naše cesta, i když zrovna nemusí vést na švagrův pohřeb. 

TLUSTÁ ČERNÁ ČÁRA

P.S.: Z profesionálních důvodů jsem se nechtěl nijak hlouběji vyjadřovat k tomu, čím byla performance ukončena na první repríze, ale vzhledem k tomu, že ani druhá repríza nebyla na svém konci ušetřena jisté výstřednosti, musím. Nepředpokládám totiž, že by někteří diváci viděli reprízy obě: zatímco první představení se doslova rozpadlo po padesáti minutách poté, co jednu z hereček uhodil technik Jiráskova divadla do obličeje s odůvodněním, že nemá v botách šlapat po sedačkách, druhá byla zakončena zcela reálnou svatbou člena souboru. Obě tyto události samozřejmě vzbudily rozruch a otázky, zda mohou být tyto situace domluvenou součástí performance. V případě té uštědřené facky navíc zůstala po představení velmi nepříjemná pachuť a pocit rozčarování. Na rozdíl od slz a dojetí, které v sále propukly, když si novomanželé řekli své ano.

Totování

Zpět