95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Petr Čtvrtníček: Nikdy nevíš, kdy zas budeš amatér
4.8.2021
Včera na JH vystoupili Hamleti ze Zábradlí.
Včera na JH vystoupili Hamleti ze Zábradlí. Přesněji hostovalo zde představení tohoto jména, které se celé zabývá herectvím a jeho odvrácenými stranami. Jedním z Hamletů byl i Petr Čtvrtníček. Jeho závěrečný monolog o hereckých snech by se možná měl posílat všem adeptům herectví jako varování před přílišným očekáváním. Sešli jsme se krátce po prvním představení.
Petře, co vy a Jiráskův Hronov? Jsou tu nějaké styčné body?
Ale jo a budete možná překvapenej. Na Jiráskově Hronově jsem byl před pětadvaceti či možná i více lety. S Petrem Léblem, který tady vydával tak trochu samizdatový či samozvaný festivalový deník Ježeček kamzíček aneb Král šumař. Připravovali jsme jej ještě s Radmilou Hrdinovou a Radkou Prchalovou, dnes Potměšilovou. Byl jsem tady celou přehlídku, takže jsem viděl i úvodní Lucernu v nastudování zdejšího pana starosty. Bylo to pěkný, dojemný. Petr měl pro takové – řekněme sousedské – divadlo úžasný smysl. Užili jsme si to tady a měli nás tu snad i rádi. Do časopisu jsem přispíval jen občas nějakými fórky. Petr měl svébytnou poetiku, která je asi neopakovatelná. Bylo to moc pěkný a pro mě poučný. Hlavně Petrovým přístupem a názory. Dodnes si z toho často vybavuju jednu moc pěknou Petrovu větu, kterou se stále řídím. Jde o jakousi poklonu amatérům, anebo spíš varování pro profíky, kteří si toho moc o sobě myslej: „Nikdy nevíš, kdy zas budeš amatér.“ Vzal jsem si ji k srdci a z profesionálního divadla si nikdy moc nedělám. Protože nikdy nevím, kdy zas budu amatér… Možná už jím jsem, akorát si hraním přivydělávám. Nebo jsem amatérem zůstal… Nevím.
A kdo to ví?
Petr. Ale ten to neřekne. Felí tam na obláčku a kouká na nás…
Moc se to o vás neví, ale vy jste v amatérském divadelním hnutí začínal…
Jo, to je pravda. Na UMPRUM jsme měli takovou pohybově komediantskou či komediálně-satirickou taneční skupinu Vrata, kterou založil Zdeněk Suchý a já do ní vstoupil. A tím jsem vlastně vstoupil na divadelní prkna. Bylo to ještě za skomírajícího bolševika někdy v druhé polovině osmdesátých let (v roce 1986 – pozn. red.) a my si dělali, co jsme chtěli. I když v tý době to byl ještě docela vostrej bolševik… Ale vydrželi jsme a nakonec pár let, dokud jsme se nerozprchli každý jinam, vystupovali ještě v devadesátkách.
Mohl byste tu skupinu trochu přiblížit? Na Jiráskově Hronově, pokud je mi známo, nikdy nebyla.
Byla jsem taková všehochuť lidí, co chtěli dělat divadlo trochu podobné tomu, co předváděla Pražská 5. Něco mezi Sklepem a Baletní jednotkou Křeč. Já tehdy na UMPRUM studoval kreslení a scénografii, Zdeněk uměleckého truhláře, pak tam byl řezbář, učitelka, taxikář. Bylo to dost ostrý, punkový. Spolupracovali jsme i s rockovou skupinou Nahoru po schodech dolů band, hráli s ní na koncertech, později natáčeli videoklipy. To ryze amatérské divadlo či hnutí se všemi festivaly a postupovými přehlídkami nás minulo. Tehdy byla jiná doba a všechno se to slilo do jednoho proudu – jak se dnes říká - divokých devadesátek.
Představení Hamleti, se kterým jste dnes hostovali na JH, je především o hereckých snech a groteskní, někdy až bolestné či tragické realitě, která je často v ostrém protikladu. Měl jste vy nějaké herecké či divadelní sny?
Neměl jsem žádné herecké sny. Snad jen ten, že budu hercem. To jo, to jsem opravdu chtěl. Věřil jsem od dětství, že se k divadlu jednou protluču. Ale nějak si mi nedařilo dostat se na školu – na DAMU ani na JAMU – a dokonce ani do Těšínského divadla, kam jsem jako možný elév dostal umístěnku. Tak jsem si tehdy řekl: „Prdím na vás. Budu si dělat divadlo i bez vás.“ Hrál jsem ve Vratech a využíval i jiné příležitosti. No a pak mě Petr Lébl někdy v půli devadesátých let vzal na Zábradlí (Čtvrtníček poprvé vystoupil v roli Uchovertova v Revizorovi, prem. 21. 2. 1995 – pozn. red.).
Dá se podle vás herectví naučit? Myslíte, že by vám škola něco dala, schází vám dnes něco, co byste se jinde nenaučil?
Dá se myslím naučit řemeslu, technice, základům. Ale nemusí to být nutně ve škole. Dá se tomu naučit za pochodu, což je můj případ. Ale hlavně něco v člověku musí být od jeho podstaty, a to se jistě naučit nedá. Tím chci říct, že ne každý, kdo dělá divadlo, jak profesionální tak amatérské, by je dělat měl. Ostatně to je předmětem mého jízlivého monologu v Hamletech.
Máte divadelní, herecký vzor či nějakou větu, poučku, kterými se řídíte?
Můj snad jediným skutečným hereckým rádcem byl Leoš Suchařípa, s nímž jsem seděl na Zábradlí v jedné šatně. Byl to tehdy už asi rok, co jsem s ním hrál, když jsem se osmělil a zeptal se ho: „Leoši, vy jste takovej chlapík, že mi to řeknete. Co bych měl zlepšit? Vy na mě furt na jevišti koukáte, tak to máte z první ruky.“ A on tím svým typickým chraplavým, zborceným hlasem – ostatně, poznal jste, že to upozornění o vypnutí mobilů před představením, byl jeho hlas? - říká: „Musíš mluvit.“ A já: „Ale vždyť já v představení mluvím!“ A on: „Ale ty to musíš těm lidem říct! Ty to musíš říkat těm, s kterejma v tom divadle právě ´seš, s kterejma v tu chvíli žiješ. Všem. To je celý. Neříkáš jenom tak něco. Chodíš, kam chodíš, to ať si řídí režisér. Ale ty jim to, co říkáš, musíš říct. Těm lidem!“ Tak nevím, jestli jsem se poučil. Ale dneska nám tleskali.
Na JH se nejen divadlo hraje, ale jsou tu i různé semináře. Dovedete si představit, že byste tu vedl jeden z nich? O komediantství, o humoru, o autorství, možná o herectví…
Vůbec ne. Já bych vůbec neuměl učit. A to jsem z učitelské rodiny! Babička byla ředitelkou mateřské školky, kam jsem chodil, maminka byla ředitelkou základky, kam jsem chodil, všude okolo mě byly v příbuzenstvu samý učitelky. Ale já nejsem kantorskej typ. Já se nedokážu ani učit sám, natož abych někomu ještě něco předával. Já bych měl vždycky pochybnosti, zda to, co studentům říkám, je to správný. Ne, že bych neměl odvahu nebo vlastní názor, ale nechtěl bych jim kazit život. Co kdybych jim to řekl špatně?!
Přesto se vás zeptám. Co byste adeptům herectví – řekněme tak trochu v pozici Leoše Suchařípy – řekl? Právě teď.
Ať si dělaj, co chtěj. Ale ať chtěj to správný. Tedy ať dělaj to správný a pak si s tím dělaj, co chtěj.
