95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
10.8.2024
Recenze Michala Zahálky na inscenaci Bublina v bažině.
Inscenace Bublina v bažině libereckého Divadla Vydýcháno není vůbec jednoduchá – skoro bych řekl, že na poměry podobně starých ZUŠkařských souborů má vysloveně rafinovanou vyprávěcí strukturu (včetně flashbacků osvětlujících klíčové nedorozumění), různé klíče k výstavbě situací a velice výraznou živou hudební složku (mně osobně už samotná přítomnost saxofonu na jevišti způsobuje docela dost štěstí – ale tady on i další nástroje náramně hrají hudebně i divadelně/metaforicky).
Zároveň se ale musím doznat, že vůbec nejvíc mě na ní těšilo něco zdánlivě mnohem prostšího: způsob, jakým nenuceně, ve zkratce, v přesně vystižených situacích a s kultivovanou mírou herecké nadsázky inscenátoři pojmenují téma outsiderství a jinakosti. Ty životní okamžiky (v rodině, v kolektivu i v tom parodovaném dramatickém kroužku, kde hrdinka dostane podružnou roli, po níž je inscenace jistě nikoliv náhodou a poněkud hořce pojmenovaná) jsou krutě povědomé; zvlášť drásavá byla pro mě hrdinčina bezmocnost tváří v tvář výprodeji konformní dětské roztomilosti (Komáři se ženili).
Takto pojmenované téma má díky velice poučenému a přitom nenucenému hereckému projevu souboru svou velkou sílu – a spěje k velké katarzi v přijetí vlastní jinakosti, kterou báječně zhmotňuje (zezvučňuje?) ona atonální kompozice, k níž hrdinčino úsilí směřuje.
Až se mi do klávesnice vkrádá ošklivá myšlenka, jestli to, co se v inscenaci hraje jakožto ústřední příběh (tedy to, co se týká oné opravny dětí, o níž v předloze píše slovensko-finská prozaička Alexandra Salmela), není možná až zbytečně spletité a dlouhé. Snad je to únavou konce festivalu, ale vlastně mi ke štěstí docela stačilo to skvělé, co stojí na samém začátku. (Nejen) za to ovšem náleží celému skvělému souboru pod vedením Michaely Palaščákové a Lukáše Horáčka veliký dík. Nominace z Dětské scény byla příslibem velkého zážitku – a Bublina v bažině tomuto příslibu bohatě dostála.