Pootevřít dveře do světa možností

7.8.2026

Adam Halaš přijel poprvé na Jiráskův Hronov, aby tady vedl třídenní seminář pod názvem Mim a herec. Známe se dobře ještě z doby, kdy byl vedoucím Katedry nonverbálního divadla, ale také šéfem prostoru Roxy NoD, kde se často odehrávala představení studentů a absolventů. A po dlouhá léta jej mnozí z nás znali jako organizátora festiválku Jsem spokojenej, kde se v minutových improvizacích přestavovaly dnes známé tváře. Nově ovšem v akademickém prostředí postoupil na nejvyšší příčku… 

Vy jste nově děkanem HAMU, kde bezpochyby máte mnohé úřednické povinnosti. Tak jsem si říkala, že se vám asi zastesklo po praktické práci v oblasti pantomimy... Jak to přišlo, že jste přijal pozvání na JH?
Já se dlouho znám s Terezkou Ondrovou, která dříve pracovala v divadle DISK. Dělali jsme spolu spoustu projektů ve spolupráci naší katedry a DAMU. Byla to intenzivní spolupráce a mám na to spoustu hezkých vzpomínek. Ale já dělám podobné workshopy v průběhu celého roku, když si mě pozvou skupinky poloprofesionální nebo amatérské. Každoročně taky jezdím na festival PAN do Liptovského Mikuláše a dělám i jednodenní semináře po Praze, když se domluvím s nějakým profesionálním činoherním souborem. Takže si tuto tvůrčí práci komplet zachovávám. A pokud jde o moji funkci děkana, v době, kdy se fakulta nachází na rozcestí a nabízejí se nové možnosti, kam se posouvat dál, to pořád vnímám jako kreativní proces. Ale samozřejmě je s tím spjata spousta administrativy. Já se snažím věnovat spíše strategickým krokům, v podstatě jde o kreativní producentství. Vymýšlím, jak by se fakulta mohla rozvíjet, jak spolupracovat s institucemi, jak mezinárodními, tak domácími, s konzervatořemi a dalšími uměleckými školami. Intenzivně například spolupracujeme s Pierrem Nadaudem z brněnské JAMU. Je pro mě důležité vtahovat do dění fakulty naše úspěšné absolventy, propojovat je s našimi studenty a tím fakultu posouvat dál. Když je ale administrativy moc, stále rád učím na Katedře nonverbálního divadla, což mě baví čím dál tím víc. Potřebuju ten kontrast, nemohl bych být jenom v kanceláři. Takže jsem si to takhle nastavil, a když je příležitost věnovat se výuce, rád ji využiju.

Takové semináře mohou trochu působit jako nábor ke studiu na HAMU...
Je trošku pravda, že když jsem na festivalech tohoto typu, snažím se ukázat ten obor v takovém světle, aby byl pro studenty zajímavý. Ukázat jim, co to vlastně všechno přináší, že to není jen klasická pantomima, ale průprava potřebná k herectví jako takovému. Pro ty, koho zajímá herectví, může být propojení s pohybovým divadlem a pantomimou atraktivní. Ale samozřejmě nikoho „nenabírám“.

Jde spíše asi o to předat jim informaci, že nějaký takový studijní obor existuje, nabídnout jakousi ochutnávku.
Pootevřít dveře do světa možností je určitě jedno z poselství, která tady předávám. A myslím, že to může některé zájemce inspirovat, když vidí, že se s herectvím dají propojit nejen pohybové, ale také třeba artistické dovednosti. A jako prostředek komunikace může výsledek vypadat úplně jinak než jen tradiční imaginární pantomima. Dá se s tím vytvářet dost zajímavých abstrakcí, při práci s textem docela pěkně postavit nějakou partituru nebo choreografii, kterou lze doprovázet slovem. To je to praktické využití, co nejvíce v herectví podporovat pohybovou kulturu. K tomu se snažím ukázat něco ze základního řemesla, techniky mimu, praktické principy, jak tělo pracuje. 

Když jsem jako externí pedagog nahlédla do práce Katedry nonverbálního divadla, byla jsem překvapená, v kolika různých oblastech umění je dnes o absolventech katedry slyšet. Marek Zelinka dělá taneční choreografii, Matěj Petrák akrobacii, zde na Hronově byli k vidění Vojta Svoboda a Anička Kukuczková se svým pantomimickým souborem Kozel ve fraku, známí jsou My kluci, co spolu chodíme nebo Holektiv. A to je jen zlomek úspěšných. Absolventi se hodně objevují i v činohře, opeře, improvizačních projektech, performancích…
Takové široké zaměření bylo mým cílem, když jsem nastupoval po Borisu Hybnerovi. Aby se ten obor otevřel a zuniverzálněl, ale zároveň jsme do těch dalších žánrů začlenili naši svébytnou techniku jako zpestření dalších uměleckých oborů. Snažili jsme se, aby tam sice byly klaunské nebo pantomimické prvky, ale aby to uplatnění fungovalo na škále od zdravotního klauna po umělce v opeře.

A to všechno Katedra nonverbálního divadla nabízí prostřednictvím svých pedagogů, z nichž mnozí jsou jejími absoventy.
Ano, ten okruh uplatnění je velmi široký. Během těch deseti, patnácti let, kdy jsem tu katedru vedl, se to pořád hledalo, přeskládávalo, ale za posledních pět let se to stabilizovalo jak řemeslně, tak v té otevřenosti. 

Ve své koncepci rozvoje fakulty propagujete, že by měla existovat větší spolupráce mezi katedrami, vzájemně se propojovat například prostřednictvím společných projektů a festivalů. 
A já myslím, že se to dobře daří. Já to teď mám pro celou fakultu nastavené stejně. Myslím si, že je tam potenciálně široká škála možné spolupráce. Projevuje se to například v rámci festivalu HAMUfest, který mezioborově propojuje práci studentů. Začalo to spoluprací studentů Katedry nonverbálního divadla a tanečníků, kteří byli v tomto smyslu nejvíce aktivní, a začaly se vytvářet tyto formáty na úrovni celoškolního celoakademického provozu. Pantomimu s jazzem už kdysi svým způsobem propojoval Boris Hybner s Jiřím Stivínem, a teď se to přirozeně vrací na půdu vysoké školy. Pořádáme ve spolupráci studentů nonverbálního herectví a Katedry jazzové hudby společné večery. Naši studenti si teď vymysleli festival Nonverbal, který se soustředí na práci na ulici, pouliční divadlo, proběhl první ročník. Ale jsou tu i zajímavé festivaly našich absolventů – MimeFest Radima Vizváryho v Poličce, festival Matěje Petráka na Lodi tajemtsví, aktivity našich pedagogů, kterých je bezpočet. Teď se snažím v rámci fakulty prosazovat, aby se otevřela studentům zvukové studia. Dá se říci, že právě Katedra nonverbálního divadla je v té mezioborovosti hodně otevřená, teď se rozšiřuje i spolupráce v mezinárodním měřítku, jak s jednotlivci, tak se zahraničními školami, třeba se školou Dimitriho či v se španělskými školami v Madridu a Barceloně, které jsou podobně konfigurované jako my. 

Lákavé je bezpochyby i hostování nejen českých, ale i zahraničních lektorů – osobností z různých oblastí scénických umění.
V tom samozřejmě budeme pokračovat, máme spoustu úspěšných absolventů nejen na katedře nonverbální, ale na celé fakultě. Pěstování vazeb s úspěšnými absolventy považuju za hodně důležité. I když jsou třeba hodně vytížení, snažíme se je nějak přitáhnout, třeba ve formě konkrétní spolupráce s jednotlivými studenty, kterým dělají supervizory, nebo jako masterclass. To portfolio nejen našich absolventů, ale i nejzajímavějších osobností z oboru je široké a dle mého by mělo být primárním záměrem školy. Aktivity, které se dříve skládaly spíš náhodně, by teď měly být podchyceny koncepčně. 

Vypadá to, že nonverbální divadlo momentálně expanduje do celé řady uměleckých aktivit, a myslím, že právě takový workshop, jaký vedete na JH, může přispět k větší informovanosti o oboru. Co konkrétně nabízíte frekventantům, kteří se přihlásili do vašeho semináře?
Tenhle třídenní blok je velmi intenzivní. Je pravda, že by mohl být delší, ale tato délka mi přišla nejvhodnější, aby se udržela maximální koncentrace, nějaká pospolitost skupiny v komunikaci. V tom, co děláme, seznamuju frekventanty se základy techniky mimu, jako je technika mime corporel nebo imaginární pantomima, a dělám to v projení se základy jevištního pohybu jako takového. Spojení s verbálním herectvím je něco, co se dá univerzálně využít v herectví činoherním. Snažím se jim ukázat, že každá jednoduchá technika, jednoduchý princip má nějaké možnosti využití. A to nejen prostřednictvím ukázek, ale i tím, že si to rovnou mohou vyzkoušet a vytvořit nějaký krátký scénický tvar, kde si nejrůznější principy prakticky vyzkoušíme. Snažím se, aby se všichni aktivně účastnili. Vlastně jsme pořád všichni na scéně, jde mi o to, aby se ti lidé seznamovali jak mezi sebou, tak s prostorem i se základy pantomimy. Ale nějakou hravou formou. Takže je nabádám: „Hrajte si, hrajte si po svém!“ Nic neopravuju, protože každý je originál, každý si zahraje podle sebe. Střídáme konkrétní situace s abstraktními. Podle mého je lepší dát jim volnost, nechat je si hrát, aby poznali tu iluzi, co nabízí ta technika. I když to pak nemusí využívat, jde o to, aby pochopili ten princip. Aby se naučili správně pracovat se středem těla a to napětí potom využít v nějaké situaci. Aby pochopili, že pokud drží nějaký předmět nebo se na něj jen dívají, to napětí je úplně stejné, je-li to předmět konkrétní, nebo abstraktní, a aby dokázali s tou iluzí pracovat, kouzlit s pohybem.

‌

‌

autor: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal

Adam Halaš

Zpět