Potřebujeme nové formy!

2.8.2023

Pochopila jsem, že na Jiráskově Hronově jsou představení folklorních souborů exotikou. Od súdu s ostudú (Rosénka – Hrozénka, Praha) i Festivaly baštim! (FS Šáteček, Nymburk) bylo na JH nominováno z celostátní přehlídky choreografií folklorních souborů a JH je koneckonců mezidruhová přehlídka, takže se hybridy z pomezí divadla a jiných forem dají očekávat.

V Od súdu s ostudú dívka u soudu žaluje muzikanta, který s ní strávil noc. Dvacetiminutový příběh předvádí asi dvacet tanečníků v krojích střídavě tanečními choreografiemi a hranými scénkami za doprovodu čtyř muzikantů. Lidový styl choreografií se prolíná s činoherními postupy – všechno se podřizuje základní linii jednoho příběhu.

Po obvinění jednoho z muzikantů, který vinu popře, obžalovává dívka ostatní muzikanty jednoho po druhém, načež je všemi odmítána. Pátrání se uzavírá prozaicky tím, že spravedlnost je slepá, a tak dívce zavážou oči a ona má poslepu najít milence. Když nikoho nenachází, vyzývá muzikanty k přiznání. Místo nich se ale přihlásí člen chasy, a to ne jeden, ale nakonec všichni. Dívka to nevidí, chce svého milence chytit, nikdo ale dívku bez cti nechce, a končí se hrou na slepou bábu.

Posměch mladé ženě za její poskvrnění je jedním z typických folklorních motivů, v případě této inscenace je její vyděděnství ještě posíleno kostýmem – žalobkyně má na sobě jako jediná městské šaty zhruba ze třicátých let (boty na podpatku a modré puntíkaté šaty). To znamená, že od počátku není rovnocennou členkou společenství a jen se potvrzuje její neschopnost v něm existovat (počátečním obviněním muzikantů, nejváženějších členů společenství, si dívka moc nepolepší).

Naproti tomu FS Šáteček se od tradičního folkloru odklonil hudebně, tanečně i tematicky. Podle anotace uvedené v programu jde o výjimku v jejich tvorbě, protože „si jednou chtěli vytvořit nefolklorní číslo“. Choreografii se souborem tentokrát připravila Anna Josephová, jejíž práci jsme viděli i ve Valpuržině noci RAVE. Příběhové řazení scén se tentokrát obrací k tomu, co folklor v životě tanečníků znamená, a tak tancem vypráví poměrně jednoduchý příběh o tom, jak pravidelně vyrážejí na folklorní festival (od cesty autobusem, tajného popíjení vína a navštěvování se navzájem na pokojích po večerce) a jak folklor tvoří v jejich běžném životě.

Klasické pojetí narativu neodpovídá konvencím tradiční folklorní tvorby – koncept přemostění mezi folklorem a činoherním scénickým ztvárněním je v současnosti čím dál populárnější (dějovou linku napůl tančenou, napůl hranou můžeme u nás vidět např. v tvorbě souboru Hradišťan). Naproti tomu tradiční pásma složená z několika choreografií jsou sice řazena dle určité dramaturgie, ale nepodřizují se jedné dějové lince. Na Hronov tedy přijíždí folklor, který hledá nové formy a nalézá je ve vykračování směrem k divadlu. Těším se, až se v budoucnu začne vydávat osobitými směry i tematicky, a potenciálně se mu povede vyhnout i misogynii českého folkloru, která je českým národním dědictvím.

Od súdu s ostudú

Zpět