Předloha dobrá, divadlo ještě lepší

5.8.2023

Zdeněk Jirotka napíše v roce 1942 humoristický román, který si čtenáři dříve či později zamilují. O dvaapadesát let později natočí režisér Jiří Věrčák onen slavný film s Havelkou (Oulický), Víznerem (Saturnin) a dalšími. Zájem roste a další adaptace i dramatizace jsou k nalezení kdekoliv touto cestou. Titul logicky atakuje i povinnou maturitní četbu, aby to neminul fakticky nikdo. Saturnin se stává archetypem jakéhosi českého (fiktivního) „slouhovství“, a nejen tím. Předobraz má navíc ještě trochu někde jinde, že. Nicméně, tomu všemu rozumím. Ať už díky nezpochybnitelným literárním kvalitám, z pohledu dobového kontextu nebo zcela obyčejně: ze sympatičnosti nepředvídatelného a vychytrale inteligentního sluhy nebo z čiré empatičnosti ke všem těm roztomilým postavičkám. Zmiňuji to proto, abych i přes pochopení celé té „geniality“ přiznal, že já toho Saturnina moc nemusím.

Saturnin může být dílo vynalézavé a veskrze humorné, ale i to má své limity. Dříve či později by se mohlo (ale pro mnohé nemuselo!) začít snadno vyčerpávat. Inscenační stopáž 130 minut (s přestávkou) je také solidní výzva. A nutno přiznat, že tohle napsal člověk, kterému dlouhá divadla nevadí. Když jsem si pokládal otázku, proč jsem měl pocit, že klášterecká inscenace začala ve druhé polovině (pro mě výrazně zhruba od onemocnění Dědečka) vyklusávat, dostal jsem se zpátky k předloze. Nevyklusává ale pouze předloha, vyklusává také festival a moje pozornost. Druhým aspektem vedle postupného vyčerpávání předlohy, festivalu i recenzenta může být také vyčerpání scénických prostředků, nebo lépe: možností. Dosud jsme dostávali hrst hravých nápadů, svižně komentovaných situací, rozehrávání všech vztahů i bojů o záchranu života, a nyní je potřeba ten konec nějak doříct. A je to potřeba, jinak by nevyšla příběhová ani inscenační tečka. Ale pojďme na to trochu od lesa, jak se tak říká v příslovích – teta Kateřina by jistě měla radost.

Inscenaci jsem viděl už na Divadelním Pikniku Volyně a znovu musím smeknout před dramaturgií a co víc, výtečnou dramatizací režiséra Václava Poldy. Dílo (pro mě samého) vskutku méně poutavé činí Polda výrazně atraktivním a dělá to navíc na jevišti, kde jsou věci mnohem složitější. Režie je místy až abnormálně precizní a promyšlená v rámci žánru, komického i divadelního nadhledu, hereckého vedení. Vkusně a střídmě. Všichni znají své úlohy, orientují se, roztomile si pohrávají. Často s drobounkou improvizací sobě vlastní. V „civilně dynamické“ (pokud něco takového existuje, v mé hlavě rozhodně) souhře fungují postavy vlastně v kterékoliv kombinaci. Ansámblové herectví v plné polní. Typově (i protitypově) skvěle obsazení herci v rámci hereckého stylu přirozeně pointují, pracují s pauzou, stávají se mile i divně sympatickými a v neposlední řadě: vynikají v líbezných divadelnostech jakými jsou scény: tenis, auto a bouřka. Vše má funkci, nic nezůstává nevyužito a nic není nahodilé. 

Mohli bychom se jistě bavit o drobnokresbách a dílčích motivických linkách, které by mohly být důraznější, ale i to může být dáno případným deficitem z předlohy. Vše je navíc jednoduché, přímé a čitelné – v dobrém slova smyslu, takže hlubší ponor není potřeba. Dříve jsem zmiňoval závěrečný výklus, který do finále dorazí ve smířlivém sentimentu až patosu kolem toho, jak to dopadne s Dědečkem. Rozmilé a přesladké rozhřešení je navíc fokusováno ubývajícím světlem a podezření na možný kýč spíše umocňuje. Sic! Balancuje se na tenké hraně a i přes tento náznak výtky nutno říct, že se mě přeci jen ten závěr dotýká. Trošičku.

V dnešním kontextu se slova jako odpočinkovka nebo milá zábava, nedejbože hezký poctivý divadlo vnímají spíše negativně. Ale klášterecký Saturnin je (kladně psáno!) odpočinkový, milý, hezký a vopravdicky poctivý divadlo. Vše mu sluší. Ví totiž přesně, o co mu jde. A co víc: tenhle Saturnin je divadelní – a to mě baví.

Saturnin

Zpět