95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Představte si, že je tma …
6.8.2021
Notný kus téhle něžně poetické inscenace nasypal do programu letošního Jiráskova Hronova Šrámkův Písek prostřednictvím nominace ve jménu divadla experimentálního.
Notný kus téhle něžně poetické inscenace nasypal do programu letošního Jiráskova Hronova Šrámkův Písek prostřednictvím nominace ve jménu divadla experimentálního. A svůj dílek přisypala Loutkářská Chrudim, která meditačně laděné Přesýpání doporučila.
Když se řekne Hana Voříšková, tak většina poučených návštěvníků už ví…
Ví, jak se na představení naladit. Ví, že půjde s největší pravděpodobností o divadlo výtvarné nebo přesněji – jak je sama autorka v minulosti opakovaně označila – o divadlo obrázkové. Ví, že půjde velmi pravděpodobně o divadlo jedné herečky, několika předmětů a řada neokázalých, ale o to lepších nápadů. Ví, že ho čeká vizualizovaná poezie života. Náhodou přitom není ani skutečnost, že je Hana Voříšková svou hlavní profesí učitelka, konkrétně na ZUŠ a ještě přesněji ve výtvarném oboru. Její práce s tvorbou jevištního obrazu je sice drobnokresebná, ale naprosto přirozená, za každých okolností samozřejmá. Má klidný a laskavý hlas, kterým kolem sebe rozprostírá přátelskou atmosféru, ovšem který současně nepostrádá jakýsi spodní tón autority vedené životní zkušeností a smyslem pro pokoru před osudem. Kdykoli performerka promluví, cítíte se v bezpečí, je vám dobře a na chvíli uvěříte i tomu, že svět kolem vás má nějaký smysluplný vnitřní řád, se kterým nemá smysl se rvát. Takovou paní učitelku by chtěl mít každý. Jevištní existence Hany Voříškové působí jako okamžitý a zcela autentický přepis její fantazie, jako takové divadelní EEG, zaznamenávající a v přímém přenosu zveřejňující autorčiny myšlenky a představy, její bohatý a veskrze básnivý vnitřní svět. Poetika komorních inscenací Hany Voříškové je dlouhodobě nezaměnitelná a zároveň i neměnná. Mile překvapuje novými nápady pro pokračující komunikaci starých a stále živých témat, nešokuje však novými výboji. Herecký projev a temporytmus jevištního vyprávění vedou diváky k meditaci či snění. Jak je komu libo.
„Představte si, že je tma“, zazní na začátku a já bez mrknutí oka poslechnu. Vůbec neřeším, že to zřejmě vůbec není běžná součást inscenace. Že je to daleko spíš reakce na smutnu skutečnost, že se organizátorům nepodařilo tento rok sál Myšárny kvalitně zatemnit. Je mi to jedno, já totiž veden charismatem Hanky Voříškové toužím poslechnout a prahnu po tom si představovat. Představím si tedy, že je tma a dál už jedu na vlně fantazie až do konce.
Žena v režné košili a v kalhotách. Tušený stůl pod režným zeleným ubrusem. Dřevěná židle. Jednoduché, ale funkční divadelní světlo založené na drobném tónování intenzity podle potřeby příběhu.
Pytel plný pšenice. Hromada zrní, ze které se při manipulaci sem tam vznese obláček obilného prachu. Malá dřevěná naběračka a bílá smaltovaná miska. A taky příběh o koloběhu života a o domově. Jaro nám evokuje text zmínkou jarních květin, buď sněženek, nebo bledulí, ani teď nevím, o to nakonec nešlo. Hromada zrní se zásahem malířské dlaně performerky změnila v cestu. Nějaké zrní ale přeci jen ještě zbývá v pytli a není ho málo. Příběh může pokračovat minimálně do zimy. Druhá ruka dvěma prsty, štrádujícími v pytli vydává zvuk kroků v tajícím sněhu. Motiv poutníka se vpíjí do tématu mizejícího času v opakujícím se ročním cyklu. Do smyslu lidského života v souvislosti s jeho konečností. Do úvah o roli svobody a o schopnosti se osvobodit. Téma času je sdělováno ve fantazijním bezčasí, čímž inscenátorka podprahově připomíná význam pozastavení, důležitost nacházet i v tom vymezeném životním čase chvíle pro duchovní usebrání, pro psychohygienu.
Odvážili byste se? Zeptá se herečka a odváží část zrní pro svou jevištní silniční stavbu, křehký divadelní znak cesty životní. Text, bohatý na vynalézavé slovní hříčky, je kompaktní kompozicí vlastní poezie Hany Voříškové z posledních třiceti let.
Ještě ne. Už ano. Ještě ano.
Následuje série vět začínajících částicí AŽ. Herečka tak vypráví o životě a hledání se v něm. Nabírá jednu lžíci zrní za druhou a přenáší ji z pytle do díže. Při jednom takovém „až“ a jednom takovém přenosu lžíce nedolétne do místy. Nenápadně škobrtne o její okraj a vysype se na ubrus.
Ale nebojte se, obraz života nekončí, jen se zpomaluje a osvobozuje z mechanických pohybů. Je třeba odvážit i duši. Vypořádat věci života.
Na cestě je vodní plocha, oko rybáře splývá s hladinou, je pozorné, ale zlatou rybku až příliš dobře kryje svými záblesky slunce. Nikdy nebude ulovena. Přesto je dobré po ní toužit. Po něčem toužit. Mít sny. Rybář, mlynář, zrní a díže, stůl a naběračka. Inscenace pracuje s archetypy domova. Českého domova. V tom nejlepším slova smyslu bez hloupých nacionalistických příchutí.
Text je o letu balónem a o shazování zátěže. O srovnání se s osudem nebo chcete-li s Bohem. A především pak o vyrovnání sama se sebou. Pokud se poddám příběhu, svléknu se na jeho konci z těla a pošlu je s odstřiženým košem k zemi, zatímco moje duše splyne s donekonečna letícím balonem.
Hana Voříšková své texty místy jen ilustruje, jinde rozehrává, aby obrazem násobila význam textu.
Už ano. Ještě ano. Už ne.
A vše opět končí ve tmě, kterou je snadné si představit i tam, kde není. Inscenace měla svou genezi. Původně se nehrálo se zrnem, nýbrž s rýží. Myslím, že změna byla k lepšímu, protože v našem kulturním prostředí nese zrno jako znak daleko silnější význam. Ještě bych doporučil nespoléhat se na to, co zrovna v tom kterém prostoru bude, a trvat na obyčejném dřevěném stole. Ty červené kovové nohy moderní školní lavice, které vyčuhovaly z pod zeleného ubrusu, byly pěstí pro oko. Nicméně díky výzvě „představte si, že je tma“, jsem dostal kód, s jehož pomocí jsem si rychle odmyslel i tuhle drobnou nepatřičnost. Hance Voříškové za její kouzla děkuji.
Pokud jde o pořadatele, ti by mohli o něco lépe kouzlit svými činy. Zatemnit malý sál Myšárny tak, aby v ní vznikla skutečná tma i ve dne, to je snad splnitelné přání. A pokud ne, bojím se, co všechno si budeme muset představovat za rok.
