Při první zkoušce jsme se domluvili na premiéře

5.8.2023

Inscenace Sex v produkci Ochotnického spolku Žumpa z Nučic zaplnila dvakrát hronovskou Sokolovnu do posledního místa. Po poslední replice někteří diváci odešli, jiní se spolu s herci pustili do polévky, která voněla téměř celé představení, a já poprosil režiséra Jaroslava Kodeše o krátký rozhovor o inscenaci.

Proč jste si vybrali právě Kohoutovu hru? Je stále aktuální?

Prvním impulsem byla skutečnost, že ji přinesla dramaturgyně. Nějaký vztah he hře tedy měla právě ona. Když mi text dala přečíst, jednoznačně jsem zjistil, že je aktuální. Především v tom, že se stále jenom žvaní a žvaní. Nikdo nedělá žádné činy. Například téma důchodová reforma omíláme již tolik let a stále se do ní nikdo nepustil. Není to vlastně i o tom? Udělat konečně nějaký čin se odhodlá málokdo. Ve hře její aktéři celou dobu jen žvaní a nic nedokážou.

Je to rys české povahy?

Je to český rys. Rozhodně. Hra je tím aktuální pořád. Pavel Kohout to sice tehdy napsal na svou dobu, ale lidská povaha v Čechách se od té doby příliš nezměnila.

Zvláštní je, že se na inscenaci podílí hned několik divadelních souborů. Jak k tomu došlo?

Věděl jsem, že v Rádobydivadle Klapý nedám dohromady šest chlapů, u Máje také ne a ani u Nučické Žumpy. Loni jsme si během festivalu povídali na Volyni a já jsem nadhodil, že mám připravený docela fajnový kousek. Jestli by do toho nechtěli jít. Postupně jsem oslovil celou šestici a oni mi na to kývli.

Jak jste se scházeli? V Nučicích?

Produkčně to vzala pod sebe Žumpa. Dost často se setkávám s tím, že lidé chtějí hrát divadlo, ale nechtějí tomu nic obětovat. To u inscenace Sex nenastalo. Na první zkoušce jsme se domluvili na všech zkouškách až do premiéry. Na každou zkoušku si protagonisti připravili určité penzum textu a uměli jej.

Domluvili jste se na další spolupráci?

Zatím ne. Ale občas se na to, spíše podprahově, narazí. 

Zaujala mě scéna. Na její stabilitě se značnou měrou podílejí knihy…

Je to částečně kolektivní nápad, ale scénografkou byla Gabriela Pojarová. Spolupracuji s ní již několik let na více inscenacích. Je s ní úžasná spolupráce. Řekli jsme si, jak by scéna měla vypadat, knížky a štafle byly hned v prvním nápadu, a ona už všechno ostatní dotvořila. 

Jak je tato hra přijímána diváky? Přeci jenom ne všichni znají historické reálie a postavy, o kterých se hraje.

Řekl bych, že víceméně pozitivně. Starší generace, která zná disidenty, si to samozřejmě užívá víc. No, a ta mladá, která moc netuší a možná zná jen Havla, řeší žvanění a nicnedělání postav. I tito diváci tedy hru většinou přijmou. Je jasné, že každé publikum je jiné. Dnes bylo například trošku vlažnější a ve Volyni reagovali hned od začátku. Někdy lidé zůstanou sedět a povídají si. Ve Slaném jsme například hráli v hospodě. Tam zůstalo sedět celé hlediště. Byli tam diváci, kteří znali hodně z literární a disidentské historie. Byly jim jasné narážky na Gotta, Formana i Landovského. Prostě věděli.

Ze šestice, o které hrajete, ještě někdo žije?

Setkali jsme se se zbylými dvěma disidenty, kteří ještě žijí. S Kohoutem dvakrát, s Klímou jednou. Vypadá to tak, že se 14. září sejdeme v Praze na Dobešce, kde by mělo být představení právě pro ně. Pan Klíma bude slavit třiadevadesát let a my mu představení zahrajeme k narozeninám.

Ptal se Honza Švácha

Sex

Zpět