95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
10.8.2024
Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski!
Broukovcovo Kamdivadlo Česká Kamenice přivezlo do Hronova první českou divadelní adaptaci třetího románu amerického spisovatele Charlese Bukowského Ženy z roku 1978. Je to stejně tak jeho třetí román, ve kterém je hlavní postavou jeho antihrdina, promiskuitní spisovatel, závislák na alkoholu a hazardních hrách, asociální misantrop, alkoholik a zpustlík Henry Chinaski.
Román adaptoval, inscenaci režíroval a představení zahrál jediný tvůrce Jaroslav Střelka, který se monodramatické tvorbě dlouhodobě věnuje: Broukovcovo Kamdivadlo letos oslavilo pětadvacet let své existence a Nenávidím tě, Bukowski! je jeho již osmým projektem s žánrem propagovaným jako one man show. Ostatně Střelkovo monodrama Zahraj ty Ejsíky! obdrželo i doporučení na JH 2016, nakonec však zůstalo pod čarou hronovského programu. Díky tomu nicméně mohlo obdržet v tomtéž roce i cenu poroty na poděbradském FEMADu.
Ženy vypráví typickým Bukowského vulgárním slovníkem vcelku ordinérní příběh stárnoucího Chinaskiho, který se potácí z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení. Tuto poněkud monotónní linku Jaroslav Střelka rámcuje a člení monology postavy-Henryho vedené k nepřítomné postavě jeho autora-Charlese. V těchto spíláních tvůrci má povětšinou Chinaski nasazenou masku, prasečí rypáček, aby tak podpořil to, co je vetknuto už do názvu inscenace: nenávidím tě, můj autore, neboť jsi mě napsal tak, že se chovám jako prase. Tento vyviňující prvek se však v samotných částech zřetelně adaptovaných přímo z novely nijak dále netematizuje, spíše naopak: zvolené scénické prostředky totiž pocit tohoto nekomfortu ani nepopírají, ani nerelativizují, spíše jej v jistých ohledech zvyšují.
Jaroslav Střelka má vskutku obrovský dar naplňovat svoji jevištní přítomnost. Naši pozornost dokáže udržet celých sedmdesát minut představení, i když – a to je spíše výtka předloze a její adaptaci – formální i obsahová repetetivnost se zhruba v polovině představení stane poněkud únavnou; jediné, co se mění, jsou jména svedených žen, Lydie, Laura, Tammy, Mercedes a další.
Bachovy sonáty a partity, tokáty a fugy od sebe oddělují jednotlivé situace: tři spílání ve svitu poblikávájící televize, dvě autorská čtení u malého stolku s mikrofonem a lampou na forbíně a pět rozehraných-ilustrovaných-líčených pasáží. Prostředky v těchto pasážích, které Střelka užívá k ilustraci svého vyprávění, jsou jednak banální klišé ze světa Bukowského románů: (polo)prázdné lahve a plechovky od alkoholu, psací stroj, popsané stránky papíru a šedivá postel/matrace s polštářem a přikrývkou (s těmi pracuje povětšinou jako s reálnými předměty). A jednak rekvizity také banální, ale navíc nepříjemně oplzlé: erotická nafukovací panna a dámské kalhotky, navíc vystavené na trofejní nástěnce ve středu pokoje. S pannou se sice snaží pracovat i v jisté metaforické rovině (např. když pannu na konci příběhu vypustí nebo nám s ní naivně předvádí přílet milenky letadlem), nicméně její realistické užívání k imitaci sexuálních praktik spolu s upachtěným drbáním a rozepínáním poklopce, mnutím a olizováním kalhotek pro mě překračuje nejen pomyslnou linii osobního komfortu, ale především nechává zbytnět témata, vůči nimž se chce autor a performer v jedné osobě vymezovat. A toto lavírování mezi dodnes šokující Bukowského „beatnickou pornografií“ (a Ženy jsou v tomto ohledu v jeho díle extrémní) a poněkud ulepenou scénickou realizací může vnímání inscenace značně zploštit: Chinaski se z ní jeví spíše jako nadržený strejc z maloměstské hospody než jako (a to prostě nejde opominout) autorské ironické alter ego zásadního literárního tvůrce 20. století.
Na závěr si neodpustím příměr z českého (uměleckého) prostředí: protože jsem se Bukowského dílem prodíral v době, kdy vycházelo česky, a tedy dlouho před prvním vydání deníků režiséra a scénáristy Pavla Juráčka, jejich srovnání mě napadlo až teprve po zhlédnutí českokamenické inscenace. Nicméně Juráčkovy autobiografické, ale důsledně autorem kurátorované vzpomínky promiskuitního asociální misantropa, alkoholika, feťáka a zpustlíka se od těch Chinaskiho polo-smyšlených liší mnohdy jen v reáliích. Místo Hollywoodu Barrandov, bloudění utažskými hvozdy Juráček zažívá v Davli, namísto vodky seven pije myslivce, místo souložení v legendárním hotelu Chelsea zmlátí svou ženu v hotelu Vltava a jeho dívky se jmenují Tinka, Veronika, Hanka, Daňa anebo Zuzana.