Proč chyba znamená konec světa?

6.8.2023

Inscenace libereckého studentského souboru Stopa patřila v programu JH k těm, ve kterých zaznívaly výpovědi současných mladých lidí o pocitu přetížení, nepřiměřených požadavků, neodpovídajících očekávání a autoritativně nalinkovaných životů z rodiny i ze společnosti. 

Skupina studentů ve věku mezi maturitou a vysokou školou strukturuje svoji výpověď komplikovaněji a v delší stopáži než soubor teenagerů ze základky. Životní pocit je ale tentýž. Společnost dospělých připravuje své děti na svět, který bude ještě soutěživější a ještě náročnější než je ten jejich, jako by věděli, jaký ten svět bude (což vědět nemohou a děti to vědí). Jako by v tom svém byli spokojení. Jako by to svým dětem chtěli pořádně naložit.

Liberečtí kromě textů v drobných situačních etudách volí i působivou výtvarnou metaforu. Po každé zkoušce, v níž jedinec musí vyhovět – nebo odolat – nároku na něj kladenému (už někoho máš? Proč nikoho nemáš? Kdy bude svatba? Milujete ji? Umíš být sám?) nebo nějakému hluboce zasahujícímu nebo malichernému výroku (dokud nezhubneš, do zkoušek nechoď, tečka se píše za závorku) je zkoušený poznamenán „černou rukou“, šmouhou černé barvy, která znamená zklamané očekávání, zavržení, neúspěch, selhání atd. 

Inscenace je zhruba ve třetí pětině předělena intermezzem, v němž probíhá „svatořečení Radka Haše“: herečka v roli investigativky zkoumá klidně a profesionálně, s cílem informovat, kdo je Radek Haše, potenciálně svatořečený hrdina, a jaké má zásluhy. Z jednotlivých interview se to nedozví, naopak uslyší urážky a spoustu nevyžádaných rad od cizích lidí, kteří s ní nemají nic společného a také nemají žádný důvod s ní jednat konfliktně. V tu chvíli slyšíme, že tyhle nepřátelské odpovědi, rady a nadávky cizích, nesympatických lidí, se vlastně neliší od rad, napomínání a kázání blízkých učitelů a rodinných příslušníků.

Nakonec jsou umazáni černou barvou všichni, i kluk, který chce být hercem, zatímco rodič ho vidí na medicíně, tak holka Medlin, která byla až do nedávna příkladem správnosti a najednou „s ní něco je.“ Nevzdávají to a před zraky diváků se z té černé umývají.

Soubor libereckých studentů vyniká jevištním soustředěním, krátké dialogy „ze života“ sehrává s klidem, z pozice, kdy už to „mají za sebou“, kdy už se v tom netopí. Imponují otevřeností, s níž zveřejňují selhání, o nichž se donedávna nahlas nemluvilo. Inscenace sahá generaci jejich rodičů a učitelů do svědomí, nastavuje zrcadlo, ve kterém jako diváci vidíme opakované chyby generace dospělých. Díky tomu zrcadlu se můžeme zlepšit, vždyť totéž chceme i od nich. „Proč chyba znamená konec světa?“ ptají se děti na prahu dospělosti. Tváří v tvář jejich inscenaci si říkáme, že neznamená, a doufáme, že ani ta naše.

Koleje beze smyslu

Zpět