95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Prokletí selského rozumu aneb O sdělování
5.8.2022
Pokládám se za osobu divadelně dost všežravou
Pokládám se za osobu divadelně dost všežravou, ale musím se přiznat, že pantomimě zrovna obecně vzato moc neholduju a že nebýt povinnosti vidět všechno kvůli PC, možná bych si byl celý kolínský blok i odpustil. Byla by to veliká, veliká chyba (což si odnáším jako poučení pro příští rok), protože jsem si nakonec z pohybové inscenace Úhel pohledu opavského TS Puls odnesl zatím jeden z největších diváckých zážitků letošního ročníku, ale to jen tak na okraj, o tom tuhle glosu psát nechci. Stal se mi totiž zvláštní zážitek: jediná letošní pantomimická inscenace, Karma od skupiny DAMS, mi přinesla nikoliv estetickou lhostejnost, jakou ve mně pantomima zpravidla probouzí, ale vyslovené politické naštvání.
Jsem přesvědčený, že to autoři tak nemysleli, ale v mých očích je celé sdělení kusu úplně, úplně špatně. Žijeme v zemi, která na vlnu hnutí MeToo opravdu ani náznakem nenaskočila. Máme tu totiž ten příslovečný, zpropadený selský rozum: zrelativizovat jsme schopní úplně všechno, obětem čehokoliv se zpravidla nevěří a latentní misogynie v naší společnosti leckdy ani není nijak zvlášť latentní. Karma v tomhle ovzduší vypráví veselou historku o tom, jak kauzu sexuálního zneužívání vyvolala jedna přepjatá hysterka, jak ji začaly přiživovat její závistivé, nedoceněné či jinak morálně vadné kolegyně a jak to nakonec (jak se díky stroji času dozvíme) povede k tomu, že všichni muži skončí v elektrickém křesle.
Potom se podíváme do minulosti. Z programu víme, že právě odsud vede inspirace – projekt vznikal v Šumperku a inspiroval se čarodějnickými procesy, které tu probíhaly koncem sedmnáctého století. (V programu se tedy píše o středověku a exorcismu, ale asi se myslí tohle, byť to není ani středověk, ani exorcismus.) Jak ale souvisí příběh dívky, kterou nechá zlý inkvizitor mučit a následně (kvůli jakési vůli lidu, jako by šlo o gladiátorský zápas) upálit za to, že mu nedala, s tím příběhem ze současného korporátu, to popravdě řečeno moc netuším. Název by napovídal, že hnutí MeToo vnímají tvůrci jako odplatu za čarodějnické procesy (tedy že se chlapům vrací to zlé, co ženským kdy dělali), ale takhle to přece doprkvančic není.
Stroj času pomůže obě katastrofy odvrátit. V lince čarodějnického procesu je hranice uhašena (tedy: vyřešil se následek, nikoliv příčina), v současnosti si dívka nadšeně bere muže, kterého byla v jen o píď posunuté situaci schopna obvinit z osahávání kvůli tomu, že jí nešikovně sáhnul na rameno. Nechtěl bych nějak nepřípadně sýčkovat, ale na moc stabilní manželství to v tomhle případě spíš nevidím.
Je to celkem paradoxní: v inscenaci nepadne ani jediné slovo, ale stejně se jí daří dopustit se hned několika klasických argumentačních faulů (zejména falešné kauzality a šikmé plochy). Opakuju, že věřím tomu, že to tvůrci tak nemysleli. Že si prostě vzali obecné téma (inspirované místem) a začali si s ním hrát. Je jen škoda, že v jednu chvíli nepoodstoupili a nezamysleli se nad tím, co výsledek vlastně o čem sděluje. Marno platné: jak známo, všechno na jevišti je znak a dílo může nést výpověď zcela nezávislou na tom, jaká byla autorská intence. Divadlo je mocné a používat by se jej mělo zodpovědně. Bojím se, že tvůrci Karmy téhle zodpovědnosti nedostáli – pokud tedy naopak neříkají opravdu to, co říct chtějí. Ale to už snad ani nechci domýšlet.
Michal Zahálka
