95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Prosťáček boží poslouchá Leoše Mareše
6.8.2022
Jakou psychiatrickou diagnózou je přesně postižen Zdeněk, protagonista novely Hany Lehečkové Svatá hlava, se z inscenace plzeňského Divadla MY nedozvíme.
Jakou psychiatrickou diagnózou je přesně postižen Zdeněk, protagonista novely Hany Lehečkové Svatá hlava, se z inscenace plzeňského Divadla MY nedozvíme. Postaru řečeno ho lze nazvat slaboduchým: čistotu oblečení ověřuje ranním očicháním, znechuceně se diví, proč babička stárne, když si přeje, aby mládla, jeho kontaktování se ženami jeví rysy velmi nízké sociální inteligence, o živobytí se mu stará jeho matka a sám Zdeněk svůj domov opouští jen zřídka, zato mu z rádia v hlavě utkvívají velké části textů českých popových hitů. V jeho „svaté“ hlavě leží evidentně nestrukturováno podstatné hned vedle nepodstatného, banální vedle duchovního, záplava všedních detailů hned vedle smyslu života, na který Zdeněk bohužel hned po procitnutí vždy zapomene. Lehečková jako tolik autorů před ní využívá fintu zvanou nespolehlivý vypravěč: tušíme, že Zdeňkovi nemůžeme úplně věřit ani holá fakta, natož smysl a obsah toho, co se mu děje.
Čtu v recenzi Lukáše Malého na knižní podobu Svaté hlavy: „Hlavní hrdina (…) trpí pravděpodobně schizofrenií a poruchou osobnosti, což z něj činí specificky nespolehlivého a nekompetentního vypravěče. Takto ukotvená perspektiva nepřináší nějaký inspirativně jasnozřivý pohled na svět a až na naprosté výjimky neústí v komično, jak by mohl čekat třeba čtenář znalý Forresta Gumpa. Obraz světa, který vypravěč zprostředkovává, je deformovaný, zredukovaný a nemocný.“
Tady se ukazuje značný rozestup mezi slovem napsaným a slovem vtěleným: jevištní protagonista Františka Kasky nepůsobí vůbec zredukovaně a nemocně. Jeho bláznovství je z rodu kouzelníků, snílků a básníků a jeho hlavní složkou je neustálé naivní žasnutí nad bohatstvím impulsů, které člověku všednost neustále přináší. Kaskův Zdeněk je i ve vší krutosti vlastně přerostlé dítě, které svět přijímá s bezelstnou důvěřivostí.
Jeho přimknutí k náboženství se tak nejeví jako kompenzace, kterou si retardovaný jedinec vykupuje svou dezorientaci ve světě, jak je tomu zřejmě v knižní předloze. Ne, protagonista divadelní Svaté hlavy je skutečně prosťáček boží, stvoření víry čisté a horoucí, kterému lze nakonec věřit i to, že mu byl svěřen smysl života, jen už nemá slova, kterým by ho nám, lidem takzvaně normálním, předal. A pokud na konci hry konstatuje, že si připadá krásný, můžeme mít vlastně tentýž pocit.
Možná Kaskovi a Vordové vyšel tento kristovský schizofrenik poněkud více laskavě a „forrestgumpovsky“ než by bylo třeba: i tak musím konstatovat, že jej František Kaska ztělesnil tak suverénně a jemně zároveň, že byla radost sdílet s touto figurou tentýž časoprostor.
Jan Šotkovský
