95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
1.8.2023
Recenze Jany B. Hniličkové na inscenaci Jako by se nechumelilo.
Inscenace Jako by se nechumelilo Úplněnahého divadla zaujme mimořádně hezkou scénou. V jejím středu stojí od pohledu řemeslně dobře udělaný domek a ani loutky esteticky nezaostávají. Příběh je docela prostinký a v tomto tvaru slouží především jako kostra pro hru s loutkou. Bohužel ale není prost logických lapsů.
Protagonistou je pan Tobolka, starý mrzout, který nesnáší sníh. Když mu rozjívené děti postaví před domem sněhuláka, rozmetá ho na vločky, čímž se kvalifikuje na osobu, která by mohla osvobodit (nějakou vzdálenou) zemi od jiné zimní entity, Sněhuzláka. Toto poslání se mu vyjeví při náhodných setkáních, k nimž dochází poté, co (bezdůvodně) otevře dveře svého domečku a vichřice ho odnese tak daleko, že netrefí zpět. Úkol přijme, Sněhuzláka je ale potřeba vylákat ven ze sluje. A tak pan Tobolka postaví jako návnadu sněhuláka, čímž vyvolá Sněhuzlákův hněv. Jak to? Sněhulák je totiž podle antagonisty urážkou sněhu. Na to mu ale (náhle obrácený) mrzout odpovídá, že sníh je přece príma. Tedy nějak takto:
Na jednoduchou pohádku vskutku trochu překombinované.
Jisté uspokojení poskytují alespoň výše zmíněné loutky. Některé scény jsou opravdu povedené – kromě té úvodní, v níž pan Tobolka v různých velikostech vykukuje z různých částí domu, patří k vizuálním vrcholům setkání s ledním medvědem. Ocenit lze také práci s bílou plachtou, která jako sníh proletuje scénou, aby se následně usadila na zadním plánu a tvořila siluety hor. Častěji je ale práce s loutkou nedůsledná. Možná, že kdyby herci ubrali na expresivitě vlastních výrazů a věnovali pozornost objektu ve svých rukou, mohl by být výsledný dojem lepší – a kritický divák by snad i trochu roztál.