95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Pruhované pohlazení
8.8.2021
Občas se stane, že se nějaká dobrá inscenace v přehlídkovém systému zadrhne a nedojede tam, kam by dojet mohla.
Občas se stane, že se nějaká dobrá inscenace v přehlídkovém systému zadrhne a nedojede tam, kam by dojet mohla. Nevím, zda chudšímu covidovému roku vděčíme za to, že se čtyřletým zpožděním doputovala na Hronov (coby doporučení z rakovnické Popelky) suchdolská Honba za meteorem, ale rozhodně je dobře, že se to stalo. Inscenace je půvabnou ukázkou toho, jak nějaká jedna konkrétní brilantní dovednost dovede povýšit celek, který v řadě ohledů úplně brilantní není.
V Honbě za meteorem jde konkrétně o její offenbachovskou operetní hudební složku provedenou tak dokonale, že díky ní můžeme jako zcela organickou součást celku vnímat i styl herectví, který je někdy operetní i v tom ne úplně dobrém slova smyslu, a přivřít oči nad místy lehce povoleným tempem celé věci. Jednoduchá secesní verneovská anekdotka, z níž nic moc dalšího neplyne a která nemá žádný přesah, je příjemným kouskem zkrátka proto, že něco umí předvést. Udělal mi velkou radost.
Neméně velkou radost mi udělal fakt, že slavnostního zakončení festivalu se svorně zúčastnil suchdolský soubor s tím z Nedašova. Je to symbolické stvrzení jakési ekumeničnosti Jiráskova Hronova – a jelikož je tohle poslední text, který do letošního Zpravodaje píšu, dovolím si poznamenat, že právě ta schopnost spojovat disparátní proudy uvažování o divadle a vystavovat je vzájemným konfrontacím je pro mě úplně klíčovou devizou celé akce. Jedenadevadesátý ročník byl v mých očích na inspirativní setkání nesmírně bohatý a děkuju za něj.
