I při divadelní tvorbě považuji za cenné, když je tělo přítomné pohybem, jako vyjadřovacím prostředkem. Do té míry je pohyb mým oborem, a šéfredaktor to o mně asi ví. Jinak si neumím vysvětlit, že jsem byl pověřen napsáním reflexe bloku z přehlídky Otevřeno Kolín.
Dle slov moderátora Ondřeje Lechnýře tato přehlídka považuje za kritérium hodnocení choreografií jejich divadelní prvek. Proto se liší například od přehlídky Tanec, Tanec… Tím lépe, budu se zabývat tím, co na třech uvedených choreografiích a jedné pantomimě vnímám jako divadelní.
Primární prvek divadelnosti je samotná tělesná přítomnost na jevišti, která se dává do služeb výrazu. Zde se ještě úplně nelišíme od výrazového tance. Divadelnost, rovněž jako dramatičnost netkví v textu nebo naraci příběhu, ale v pohybu samém – impulzy, dynamika, ostré střihy, třes, tenze, uvolnění... V této rovině jsem vnímal především dvě choreografie: Hledej smysl v nesmyslu studia Magdaléna a Síla okamžiku ze ZUŠ Červený Kostelec.
Hledám, co divadelního se v nich nachází dále? Možná zaměření k určitému okruhu témat, a sice společenskému. Choreografie Magdalény o tom píše v anotaci. Dadaismus, který si soubor zvolil za inspiraci, se odklání od řádu a logiky, protože vše jiné než nesmysl vede pouze k válce a násilí. A tak tvůrcům připadá dnešní svět. Vše je tedy převrácené – tanečnice se k nebi modlí zády, couvají před neviditelným nebezpečím, válejí se po zemi jako pekelní červi z barokních obrazů. Mimochodem, už od dob Barokní fugy (na Hronově uvedeno roku 2013) si od Magdalény neumím baroko oddělit. Možná že tato asociace není tak nahodilá, jak se může na první pohled zdát. Baroko povstalo mimo jiné z Calderonovy otázky, zda život není jenom sen a divadlo, nebo z Don Quijotových iluzí. V nějakém smyslu jej tedy lze považovat za dadaistické a skrze to i současné. Barokní teatralita může být ostatně dalším prvkem divadelnosti v choreografii studia Magdaléna.
Výsostným prvkem divadelnosti je bezesporu situace. Chceme-li aby to vypadalo co nejvíce jako divadlo, budeme se zřejmě snažit o inscenování situací, které skládají dohromady pochopitelný příběh. Toto kritérium by nejvíce naplňovala pantomima Karma. Příběh jsem vnímal takto: muž chce požádat o ruku svou kolegyni v práci, ale protože se dotkne jejího ramene, je automaticky považován za sexistu. Postupně se ukazuje, že všichni muži v práci čelí teroru ze strany žen, které si přibarvují skutečnost, aby z toho muži vycházeli jako predátoři. Naštěstí je zde dvojice klaunů - facility manažerů, kteří se díky stroji času vrátí do minulosti. Tam spolu s nimi zjišťujeme, že to byli kupodivu muži, kteří se k ženám v dávných časech nechovali hezky. Záchranou života jedné ženy je napravena mužsko-ženská otázka a všichni se tak v přítomnosti už mají rádi. Nemyslím, že měli inscenátoři ambici se hlouběji společensky vyjádřit. Ale vyjadřují se a pro mě bohužel příliš banálně, než abych se přes to dokázal přenést. Názor a postoj ke společnosti totiž vnímám jako další prvek, který je s divadlem spjatý. Nejsem fanouškem této inscenace, přestože jsem fanouškem jednotlivých protagonistů a v některých případech i jejich pohybových dovedností.
Ve výsledku mi jako nejčistěji divadelní zážitek připadá poslední choreografie Úhel pohledu. TS Puls zde pracuje s jednoduchým rámcem: čtyřhranný rám jako okno, skrze které se koukáme na svět. Tanečnice skrze něj zvídavě zkoumají svůj divadelní prostor i diváky. Z podsvícených rámů se pak stávají okna, zrcadla nebo displeje mobilů. Protagonistky jsou těmito rámy od sebe odděleny, a přesto jsou momenty, kdy se k sobě vztahují. Hra s jednoduchým rámcem, který je tematizovaný a plně využitý, vytváří dostatečně konkrétní situace na to, abych se jako divák orientoval v tom, co mi soubor sděluje a při tom se necítil otupován popisností. Výše zmíněná tělová přítomnost na úrovni impulzy, dynamika, ostré střihy navíc zůstává.