Puchýř ve tvaru ďáblovy lebky

5.8.2024

V Sále Josefa Čapka obklopuje publikum ze všech stran stůl s několika židlemi a po nástupu herců rozestavění sálu silně připomíná vostopětkové Společenství vlastníků. Perfektní den upozorňuje na fenomén přeformalizovaných porad, který všichni nesnášíme, ale většina z nás ještě nepřišla na to, jak se mu vyhnout.

Model fiktivní schůze jakéhosi rozhodovacího orgánu pracuje dost realisticky s tím, co známe z různých valných hromad, zasedání výborů a schůzí. V rámci toho předvádí všechny možné stereotypy, na které si dovedete vzpomenout – lpění na nesmyslných pravidlech, odpor proti jakýmkoli inovacím, neustálá potřeba hlasování nebo ujišťování, že „v západních zemích je už tohle přece úplně normální“. Vtip je založen částečně na všeobecně známých klišé a částečně na absurditách, ke kterým přirozeně dochází. Ty jsou pak vytaženy do maxima.

Zdrojem konfliktu je nový člen akademického senátu, který ještě není seznámen s místními zvyklostmi a který se pokouší prosadit změny navzdory zbytku skupiny. Místo divácké satisfakce se pracuje s něčím, co bych nazvala diváckou frustrací – je obtížné rozlišit, zda se na zdlouhavém zasedání řeší zásadní otázka, nebo úplná banalita. Z jednání postav se nedá odečíst, kdy prosazují širší zájmy a kdy si přihřívají polívčičku ve vlastní žabomyší válce. I když se na konci ukáže, že vetřelec je doopravdy ďábel, není možné ho z procesu rozhodování vyřadit kvůli dodržování demokratických zásad.

Děj je místy přerušen střihem – jednou odděluje úvodní scénu volebního proslovu, jednou je skokem v čase, jindy uvozuje surreálný výstup sborového zpěvu. Civilní projev herců porušuje asi všechna pravidla jevištní řeči – většinu času se mluví zády k publiku, neartikuluje se a mumlá. V představení občas zazní i hudba, ale téměř zákonitě to vypadá, že se tak stalo náhodou. Nejen proto, že skočí někomu do řeči, ale často je moc nahlas a působí to tak, že si ji omylem pustil Petr Marek z počítače přímo na scéně. Ale jak říká Václav Bartoš – vůbec nic za tím nehledejte. Hranice toho, co do představení patří a co ne, jsou značně rozmazané. A nejen proto, že je to improvizace. Hudba se netrefuje, hercům není rozumět, a ještě se cpou opravdickými buchtami – je tohle ta autenticita?

Improvizace připravená vzít do hry cokoli jako by simulovala realitu jen proto, aby ji mohla shodit z paneláku úplnou absurditou. Herci baví víc sami sebe, než že by mysleli na svoje okolí, a mě o to víc baví se na to dívat. 

LÁHOR/Soundsystem, Praha

LÁHOR/Soundsystem, Praha

LÁHOR/Soundsystem, Praha

Zpět