Referát / cestopis / instalace

11.8.2024

Tato jakási divadelně-výtvarná přednáška Jakuba Jílka a Josefa Pekárka na mě udělala dojem. A to ve smyslu, kdy je nutno piedestalizovat, jak precizně, s jakým zápalem pro látku a smyslem pro sebemenší detail se stále ještě dají věci dělat. A co víc: vše vzniká s upřímnou zálibou, nikoliv pouze na efekt. Soubor si to také ambiciózně klade za cíl. Jeho dramaturgie je zaměřena mj. na vizualitu a exotická prostředí v současných kontextech. Není pochyb, že svou premisu naplňují. V tomto ohledu – a ještě podpořeno skvěle magickou (autorskou, možná inspirovanou) hudbou Zuzany Šebkové – pak nerozumím tomu, proč se atmosférou nabitý a vizuálně pestrý tvar děje tak, jak se děje.

Vidíme vyvýšený oltář a začíná se něco jako vzpomínková mše za domorodeckou civilizaci. Bude se vyprávět příběh o tom, jak vznik(a)ly Velikonoční ostrovy. Příběh o zkáze, kterou na sebe měli uvrhnout obyvatelé tehdejšího Rapa Nui a která je posléze dokonána kolonizační vlnou a dalšími zásahy do dříve „posvátného“ místa.

Prostředky i poetika se zdají být zuškově-dramaťácké, akorát v dospělé a poučenější verzi. Lekce z historie ostrova a co se řekne, to se také v budoucím „modelu“ udělá. Referátek přesycený tolika původními názvy a domorodým jazykem, že pokud si neudělám poznámku, nebudu si pamatovat nic. Prezentace se dále transformuje na pomyslný cestopis – zakládáme ostrov s využitím elementů: hlína (země), oheň, voda a vzduch (kontra modré světlo, rozfoukávaný igelit) – budujeme cestičky, sledujeme růst zeleně… Aneb jak šel na ostrově čas. Přibývají také další drobné součástky modýlku, které jsou osvětlovány sice na detail, ale stejně tak maličkatou baterkou. Dostáváme se na pomezí referátu, cestopisu a výtvarné instalace, jejíž právě vznikající (a tedy stále proměnlivá) podoba může být potěchou pro oko. 

Původně jsem to nechtěl vůbec zmiňovat, ale musím, protože mám mrzení. Čapkův sál může být nevděčným prostorem, ovšem tentokrát si nemyslím, že by tomu jinde bylo o tolik jinak. Celé to něžné a veskrze miniaturní ostrůvkování probíhá na zemi, dost blízko prvním divákům. Do toho nám jde do obličeje zmíněné kontra světlo. Jestli na to po celou dobu vidí celé první dvě, tři řady, tak je to hodně. A nepomůže tomu ani výzva tvůrců, že když půjdeme blíže, budeme lépe fokusovat. Nebudeme. Navíc také stále netuším, čím má inscenace být. S jakým divákem (a v jakém intimním počtu) počítá. Zeměpisné heslo mi přijde málo. To, co díky Jílkovi a Pekárkovi vzniká, mi přijde naopak hodně. Jenže to nejde vidět. Zůstává to utopené a zapomenuté stejně jako minulost ostrova. A přitom by stačilo tu živelnou instalaci nějak-já-nevim snímat na plátno nebo mít scénografii uzpůsobenou tak, aby se to mohlo dít na oltáři či jiném vyvýšeném místě. Pomohlo by to i prakticky, herec by se nemusel omezeně hrbit u země. Dva lidi – tady a teď – tvoří. A trvá jim to. Proto je nutné, aby to bylo viditelnější a mohl jsem se naladit na celý proces. Zavnímat jeho dokonale promyšlenou strukturu. 

Tentokrát, promiňte mi to, neberu omluvu, že se to běžně hraje na jiný prostor. Ani tak to moc nedává smysl a mohlo to zůstat doma v pokojíčku. Já kdybych tohle výtvarné kouzlo dokázal, tak si dám hodně záležet, aby bylo vidět. Protože přistoupím-li na to, že je to nějaká zpráva, která stojí a padá s vizuálem (!), tak ho zkrátka musím vidět. Nehledě na dispozice prostoru. A pokud, tak se s tím musí operativně pracovat, musí se to adaptovat. Jinak zůstane zpráva neúplná. Ale co už, vem to kolonialista a příště se dívat odjinud. Jak si kdo ustele, tak si i dobře vidí.

Přespolní Vševily a Strakonice

Přespolní Vševily a Strakonice

Přespolní Vševily a Strakonice

Zpět