Režisér musí vědět, co chce. Herci to ale nemá říkat

9.8.2026

Režisérka, dramaturgyně a autorka Kateřina Letáková se na Jiráskův Hronov vrátila již podruhé jako lektorka semináře REPRO. V rozhovoru jsme se dostali od hledání rovnováhy mezi prací a osobním životem přes nespolehlivost lidské paměti a humor jako cestu ke katarzi až k tomu, proč režisér nemá herci předepisovat výsledek.

Jiráskův Hronov jste nejprve poznávala jako seminaristka, později jako členka amatérského souboru a nyní se sem už podruhé vracíte jako lektorka. Kdy jste si poprvé uvědomila, že se vaše role na Hronově změnila?
Myslím, že to bylo právě loni, když mě poprvé oslovila Tereza Ondrová. Tehdy mi bylo jasné, že se něco mění. Naplno jsem si to ale uvědomila až tady, během první hodiny semináře.

Váš poslední rok byl mimořádně pestrý. Co jste se během něj dozvěděla sama o sobě jako režisérce, co jste ještě při loňském Hronově nevěděla?
Pozice režiséra se podle mě vyvíjí každým rokem. Postupně se učím, jak spolupracovat s různými typy herců a jak přistupovat k jednotlivým žánrům. V této sezoně jsem ale především hledala rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Byla opravdu hodně pestrá a uvědomila jsem si, že si toho člověk nemůže nabrat příliš. Každá další práce totiž omezuje tvůrčí proces a bere čas, který byste potřebovali věnovat přípravě předchozího projektu.

Takže jste ubrala, abyste mohla pracovat více?
Přesně tak.

Před časem jste řekla, že nechcete být „továrna“ a že byste ráda dělala maximálně tři režie ročně. Daří se vám tuto hranici v divadelním provozu ubránit?
Dařilo se mi to až do této sezóny. Tentokrát jsem tu hranici překročila a potvrdila si, že víc režií skutečně dělat nejde. Člověk se pak opravdu začíná stávat továrnou. V další sezóně si proto hodně hlídám, abych jí znovu nebyla.

Jste režisérka, dramaturgyně i autorka. Která z těchto tří osobností obvykle přichází s prvním nápadem a která jí potom nejvíc komplikuje život?
Nejspíš jsem ze všeho nejvíc autorka. Hodně tíhnu k literatuře a k vyprávění příběhů. Od toho se potom odvíjí, v jaké pozici u konkrétního projektu zůstanu – jestli jako dramaturgyně, nebo jako režisérka. Nejvíc si život komplikuju právě jako režisérka. Jsem poměrně introvertní člověk, zatímco režisér musí neustále dodávat energii hercům i celému souboru. Stojí mě to dost sil.

Vaše hra Delete_smazáno_nic vznikla z okamžiku, kdy jste zjistila, že jste přijala cizí vzpomínku za vlastní. Znejistěla vás od té doby i některá další osobní vzpomínka?
Čím jsem starší, tím častěji se mi stává, že na některé věci zapomínám, přestože mě ostatní přesvědčují, že jsem u daného důležitého okamžiku byla. Je zajímavé objevovat hranice vlastní paměti. Myslím, že inscenací Delete_smazáno_nic pro mě toto téma neskončilo. Paměť mě hodně fascinuje a pravděpodobně se k ní budu v různých podobách a dalších inscenacích vracet.

V inscenaci se soukromá paměť propojuje s kolektivním zapomínáním na nedávnou historii. Je podle vás divadlo schopné naši paměť napravovat, nebo pouze vytváří další, možná stejně nespolehlivou verzi minulosti?
Nevím, jestli ji může napravovat. Divadlo má ale podle mě schopnost připomínat a klást otázky. Nemělo by být wikipedií ani heslovitým přehledem historických událostí. Může otevírat témata, která s historií souvisejí, a přinášet je prostřednictvím konkrétních příběhů. Kvůli způsobu vyprávění může být do jisté míry také nespolehlivé. Především by ale mělo provokovat a vzbuzovat otázky.

Když režírujete vlastní text, dokážete se k němu chovat stejně nemilosrdně jako k textu cizímu?
Ráda bych, ale pořád to ještě ohledávám. Právě při inscenaci Delete_smazáno_nic jsme během generálkového týdne zjistili, že první část má dvě hodiny a druhá dvě a půl. Musela jsem proto být opravdu nemilosrdná a hodně škrtat. Dnes má první část přibližně hodinu a deset minut a druhá hodinu a čtvrt. Tím, že jsme některé dějové linky úplně odstranili, se z textu stal trochu jiný příběh. Byla to ale velmi zajímavá zkušenost – v rychlém sledu škrtat do něčeho vlastního.

U Tří zmrzlých jste byla autorkou a dramaturgyní, ale režii jste svěřila Pavlu Šimákovi. Jaké bylo sledovat, jak někdo váš text vykládá možná úplně jinak, než jste si jej při psaní představovala?
Byla to hodně specifická a náročná zkušenost. S Pavlem jsme každý z jiné generace a k některým tématům přistupujeme odlišně. Já ve svých inscenacích ráda píchám do živého, zatímco Pavel k podobným otázkám přistupuje opatrněji. Museli jsme si proto vzájemně ustupovat. Nakonec vznikl úplně jiný text, než jaký jsem přinesla na první čtenou. Sledovat celý proces bylo chvílemi bolestivé a chvílemi radostné, ale to k podobné práci patří.

Takže jste text vlastně napsala dvakrát?
Velmi výrazně jsme ho upravovali také společně s herci. Soubor Dejvického divadla je zvyklý pracovat kolektivně, takže jsme text společně dovedli k novému tvaru.

Delete_smazáno_nic přirovnáváte ke kyselým žížalkám – je sladké a kyselé zároveň. Tři zmrzlí jsou zase absurdní groteskou o společnosti zamrzající v efektivitě a nečinnosti. Je pro vás humor cestou, jak se k vážným věcem dostat blíž, nebo spíš obranou před jejich tíhou?
Určitě je to způsob, jak se dostat blíž k podstatě věci. Humor je do jisté míry očistný. Když se divák směje, pouští si probíraná témata blíž k sobě. Miluju, když se člověk v divadle prosměje až ke katarzi a na konci ho zamrazí. Takové divadlo mám nejraději jako divačka i jako autorka.

Další projekt RAPsodie se dotýká doomscrollingu, tlaku na vzhled, tlaku sociálních sítí nebo internetové manosféry. Jak lze vytvořit divadlo pro dospívající tak, aby z jeviště nemluvil dospělý, který pouze napodobuje jejich jazyk?
Pro nás jako inscenátory to byla velká výzva. Do té doby jsem s mladým publikem neměla žádnou zkušenost a dospívání je velmi citlivý věk. Hledali jsme proto hravou formu, ze které by mladí diváci necítili mentorování. Chtěli jsme se vyhnout tomu, že budeme předstírat, že jsme také mladí, a vysvětlovat dospívajícím jejich vlastní starosti. Postavy proto například ztělesňují různé tělesné orgány. Výsledkem je něco na pomezí grotesky a komiksu, co propojuje rap. Je to inscenovaný koncert a určitá potřeba vykřičet se z témat, která mladé lidi trápí. Před vznikem inscenace jsme také dělali rozsáhlou rešerši přímo mezi dospívajícími, abychom zjistili, co skutečně řeší. Jejich problémy jsou už jiné než ty, které jsme v pubertě prožívali my.

Na RAPsodii jste spolupracovala jako režisérka s Eliášem Gaydečkou. Jaké je režírovat ve dvou?
Je to především o komunikaci a jasném rozdělení rolí. My jsme na to byli od začátku připraveni a myslím, že jsme to zvládli dobře. Neustále jsme spolu mluvili o tom, co je komu příjemné a kde už se naopak necítí dobře. Pomohlo nám také, že RAPsodie není klasickým lineárním příběhem. Kdybychom společně režírovali třeba Romea a Julii, mohlo by to být složitější. U kabaretně-komiksového tvaru ale společná režie fungovala.

Kdo měl poslední slovo?
To se těžko říká. Myslím, že jsme se v tom dost střídali.

V Dejvickém divadle už nejste pouze dramaturgyní jednotlivých inscenací, ale podílíte se také na jeho širším programu a směřování. Naučila vás tato zkušenost uvažovat o režii méně jako o tvorbě jednoho představení a více jako o vytváření prostoru, ve kterém se mohou potkávat různí lidé a různé druhy divadla?
Angažmá v Dejvickém divadle mě naučilo přemýšlet o souboru jako o organismu, který má vlastní potřeby a musí rozvíjet svoje předpoklady. Zároveň jsem začala uvažovat o divadle v širším kontextu celé divadelní sítě. Je to úplně jiný způsob práce, než když režisér přijede do divadla jako výsadek, vytvoří inscenaci a zase odjede. Tady musí člověk do určité míry potlačit vlastní ego a myslet také na potřeby ostatních.

Na vytváření koncepce Dejvického divadla se podílíte společně s Martou Ljubkovou a Jiřím Havelkou. Kam by se mělo divadlo v příštích letech posouvat?
V současnosti se snažíme prohlubovat zahraniční spolupráci. Dejvické divadlo je v českém prostředí určitým fenoménem a nás zajímá, jak bude fungovat v zahraničním kontextu. Chceme proto zvát zahraniční režiséry a zároveň více vyjíždět na zahraniční festivaly. Silněji také směřujeme k autorské tvorbě. Ta byla pro Dejvické divadlo důležitá vždy, ale s příchodem Jiřího Havelky, který je bytostně autorským režisérem, se tato linie ještě prohloubila. Otevřeli jsme rovněž Dílnu Doyla Doubta pro začínající autory. Zkoušíme tím ohmatávat, kam se posunula současná dramatika, a přivádět do divadla nové impulzy od lidí, ke kterým bychom se za běžných okolností třeba vůbec nedostali.

Loni jste říkala, že hercům nerada přesně diktujete výsledek, ale raději jim vytvoříte určitou „ohrádku“, ve které mohou nabízet vlastní řešení. Jak režisér pozná, že ještě poskytuje prostor k tvorbě, a kdy už pouze neví, co chce?
Režisér musí vždycky vědět, čeho chce dosáhnout. Musí mít pojmenovaný základ a hranice své ohrádky. Velký rozdíl je, jestli ji tvoří betonové sloupy, nebo jenom pletivo. Neměl by ale herci přesně pojmenovávat výsledek. Musí vytvořit takové podmínky, aby k němu herec dokázal dojít sám.

Podle vás mohou amatérští herci profesionály inspirovat právě tím, že o divadle uvažují „neprofesionálně“. Co se naopak během semináře REPRO snažíte amatérským režisérům předat – a co jim raději nechcete pokazit?
Snažím se jim předat hravost v přístupu k vyprávění příběhu a ukázat jim, že text nemusejí brát jako dogma. To jsme si stanovili jako jeden z hlavních cílů. Mám pocit, že amatérské divadlo někdy směřuje jen k tomu, aby herci odříkali repliky, ale chybí hlubší výklad. Režisér se může textem svázat natolik, že si zabrání přijít na dobrý nápad. Právě tu odvahu bych chtěla podpořit. Zároveň jim ale nechci vnutit svůj vlastní režijní pohled. Režie je natolik osobní a specifická, že si každý musí najít vlastní cestu. Snažím se proto ukazovat co nejvíce možností práce. Když účastníci nabídnou vlastní řešení situace, pokouším se jejich nápad rozvinout, místo abych do něj za každou cenu tlačila svůj.

Seminář slibuje práci s textem, prostorem, časem, atmosférou, hereckým jednáním i onou „bájnou mizanscénou“. Kdybyste měla vybrat jedinou věc, kterou by měli účastníci po osmi dnech na jevišti vidět jinak než před seminářem, která by to byla?
Chtěla bych, aby dokázali rozvíjet herecké jednání a především aby uměli vést herce. Často jsme naráželi na tendenci pojmenovat herci stav – jenže stav se hrát nedá. Snažila jsem se proto frekventantům ukazovat, že herce mohou vést změnou okolností, vztahů nebo způsobu, jakým situaci pojmenují a vyhodnotí. Kdyby si ze semináře odnesli právě tohle, byla bych ráda.

autor & foto: Honza Švácha

Kateřina Letáková

Zpět