95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Rodinná mořská víla mezi koupelnou a kuchyní
1.8.2022
Inscenace divadelního soubor Rámus Plzeň Myslíš dědo… ?, jež je volnou adaptací pohádky o malé mořské víle, je vskutku rodinným setkáním nad divadlem, nad muzikou, nad pohádkou a především nad společnou hrou.
Dominantním výrazovým prostředkem jsou zde ruce, které se proměňují v hlavní postavy příběhu: v mořské bytosti, ryby i lidi. Nejsou ovšem otrocky používány pouze jako loutky, ale v klíčových momentech se opět mění zpět na lidské ruce, aby zobrazily důležitý detail (agresivní gesto bouchnutí pěstí do stolu, přátelské podání rukou a ve zlomovém bodu inscenace také zabodnutí nože do nebohé rybí kamarádky hlavní hrdinky). Pro někoho možná lehce brutální estetika typická pro soubor Rámus se tentokrát nese v duchu mycích koupelnových potřeb – pohádkový svět mořských bytostí – a kuchyňských nástrojů – pro svět lidský. A tak si herci na jevišti vystačí k dětskou vaničkou, gumovými rukavicemi, krabičkou na mýdlo a podobně na druhé straně s malým hrncem, cedníkem a akcentovaným ostrým nožem.
Ač je styl inscenace čistý a jednotný, v provedení by mohl být preciznější. A to ve všech složkách inscenace. Komunikace herce a hereček s loutkami nebo herce a hereček mezi sebou by se jistě dala malinko zpřesnit, počáteční situace, kdy si rybky dovádějí v moři by se také mohla osvětlit malinko jasněji, abychom netápali, co že to je vlastně za postavy (napadalo mě, že by to mohly být jednoduše dívky, které jsou u dědečka na prázdninách a mají kamarádku mořskou vílu. Proč ne, vždyť v pohádce je všechno možné). Řekl bych, že celkovému vyznění inscenace by také slušel ostřejší kontrast mezi první částí mořské idylky a lásky, kdyby byla jaksi výtvarně „líbeznější“, aby lépe vynikl temný ponor druhé půle. Vše je prostě tak nějak na hrubo mleto, malováno tlustým štětcem, což, jak jsem pochopil, je typický znak pro práci souboru Rámus, avšak a inscenaci Myslíš dědo… ? to dle mého soudu ubírá na jinak chytré a příjemné podívané.
Nechybí totiž vyloženě silné momenty jako je situace, kdy milenecký pár sní každý svůj sen o budoucím společném štěstím, které se ovšem každému maluje úplně jinak. A jak přibývají malé ploché loutky za čelenkami představitelů, divákům začíná docházet předtucha blížící se katastrofy.
Nasazení všech členů souboru v hereckých, animačních i hudebních výkonech je obdivuhodné. Přiznanému „rodinnému“ muzicírování, které funkčně podkresluje většinu dění na jevišti, dominuje především Jarmila Parčiová, které se současně blýskne i v roli démonické chobotnice.
Plzeňská adaptace Malé mořské víly není jen převyprávění příběhu o lidské bezohlednosti a oběti nezištné lásky, ale svým způsobem politické divadlo, které zpochybňuje bezmyšlenkovité lpění na zkostnatělém systému, který se dodržuje tak nějak ze zvyku. Naštěstí je zde naděje! Tu pokaždé do příběhu vnáší nejmladší členka souboru ať už v postavě holčičky v rybářské rodině, která ještě není zatížena předsudky a z lidí je jediná, která se mořské víly zastane. Vrchovatou dávku světla přináší v pointě inscenace, když jako nejmladší potomek želvího dědy – vypravěče a současně držitele a ochránce tradic – znejistí jej otázkou, zdali prezentovaný příběh skutečně musí takto skončit a jestli opravdu musíme dodržovat starý systém, jenž nás nutí dělat věci, které nechceme a které nám nepřinášejí ani štěstí ani potěšení, jenom proto, že to tak už léta chodí. A to je velké téma nejen současného pohledu na naši společnost, ale koneckonců, jak naznačil Jan Duchek ve včerejším sloupku, také téma pro další budoucnost Jiráskova Hronova. Tedy o nás!
Miroslav Ondra
