Rozmluvy před branami Tádž Mahalu

9.8.2024

Herec a režisér Libor Ulovec je člověk divadelní, který se hned tak s něčím nespokojí, ale rád hledá, až najde. A platí to jak o uváděných textech, tak i o hercích, s nimiž je chce realizovat. Protože ví, že jedno podmiňuje druhé, a hledat text pro konkrétní herce a naopak je zárukou dobré dramaturgie i režie.

Před dvěma lety mě na Národní přehlídce seniorského divadla nadchla jeho inscenace Sonáty pro lžíci s Vlastou Pilařovou a Hanou Řehořovou precizní hereckou souhrou i individuálním vypracováním obou postav a jejich vztahů. Stejný pocit si odnáším z inscenace Strážci Tádž Mahalu Divadla SoLiTEAter Praha. Už samotný objev hry, kterou po vytrvalém Ulovcově úsilí získat práva pro amatéry uvedl soubor v české premiéře, stojí za ocenění. Text hry označené jako nejlepší americká hra roku 2016 přináší opět dialog dvou, tentokrát mužských protagonistů, a to dialog spočívající na slovech, méně na herecké akci. 

Dva strážci císařské gardy jsou pověřeni hlídat právě dokončený Tádž Mahal. Ale nejen to. Zároveň se stanou vykonavateli obludného císařova rozkazu useknout ruce všem, kteří se na stavbě podíleli, aby už nikdo nedokázal postavit krásnější stavbu. A tak během jedné noci připraví o ruce dvacet tisíc mužů.

Když pomineme fakt, že by to reálně nebylo možné stihnout ani za dobu daleko delší, zbývá morální téma odpovědnosti za tak hrůzný čin, jímž se trápí Bábur, přemýšlivější z obou přátel. Jeho kamarád Humájún má pro císařskou gardu šťastnější povahu, která si vše dokáže zdůvodnit rozkazem. Oba spolu vedou dlouhé rozmluvy, v nichž probírají nápady, které se jim líhnou v hlavě, ať už jsou to Báburovy palankiny létající ke hvězdám, anebo Humájúnova přenosná díra, kterou lze propadnout tam, kam je zapotřebí. 

Jsou to dialogy jen zdánlivě realistické, plné obrazivosti a poezie, místy ale i dost prázdných slov. Nevyžadují mnoho herecké akce, text by se dal docela dobře realizovat i jako rozhlasová hra.

Jakub Charvát a Václav Bartůšek jsou dobří herečtí partneři, kteří se vzájemně vnímají a inspirují. Drží si charaktery střízlivějšího a disciplinovaného Humájúna a snivého Bábura, vyjádřené jak řečí slov, tak i těla. Citlivě interpretují text, dokážou do intonace hlasu dostat proměnu jejich vztahu i to, co je skryto za slovy. A v závěru znejistí diváky, jakže to vlastně celé dopadlo. Zabil Humájún svého kamaráda, anebo ho pustil do džungle? Odehrálo se jejich setkání u jezera plného plameňáků jen v jeho hlavě? Mám ráda hry, které dávají divákovi možnost, aby popustil uzdu své fantazii a dopověděl si pointu sám. 

Inscenace pracuje s minimálním scénografickým vybavením, konec konců i ty dvě různé platformy a nad nimi zavěšená lana nejsou využity podle očekávání. Jinak stačí jen potlumená indická hudba, náladové svícení, náznak orientálních uniforem a cvrkot cikád, abychom se s aktéry ocitli před branami Tádž Mahalu.

Divadlo SoLiTEAter, Praha

Divadlo SoLiTEAter, Praha

Divadlo SoLiTEAter, Praha

Zpět