RudodŘEVkoka

2.8.2023

Monodramatická pantomimická etuda Matěje Výborného Okamžikoka působila při své premiéře na festivalu PřeMostění letos v dubnu jako svého druhu zjevení. Nejinak tomu jistě muselo být i na dalších festivalech, skrze které postoupila do programu letošního JH, a nejinak tomu bylo i včera (na první repríze) v brzkém odpoledni v Sále Josefa Čapka.

Etuda je strukturovaná do dvou částí (v konvenčním teplém divadelním světle) s overturou a intermezzem (v modrém). Předehra v minimalistickém azurovém podsvícení hřející rychlovarné konvice představí jakéhosi ducha-démona, který povstává a zmítá se nad hučícím spotřebičem. Dlužno podotknout, že v této části nedojde k očekáva(tel)nému klimaxu ve formě automatického vypnutí konvice, kdyby došla voda varu. Je to nejspíš kvůli tomu, že se s konvicí musí posléze hrát a rozpálená vřící vodou by nebyla snadno manipulovatelná. Z hlediska následného čtení předložených znaků se tak vlastně nacházíme před bodem varu.

Následuje část první, koncipovaná jako komická mikro-etuda o setkání dvou antagonistických individualit, nejspíš kdesi v hospodě. Začíná tím, že se jako herec zjeví ze skříně (přičemž tím nabídnutou metaforu „out of the closet“ nejspíš v tomto případě nelze číst v jejím ustáleném významu sexuálního nebo genderového coming-outu) – a následně nám svým jednáním začne ukazovat prostor a postavy svojí hry. Obě postavy Výborný srozumitelně artikuluje nejen tělesným a mimickým gestem, ale také mezi nimi přechází otočkou podél stolu, abychom nebyli na pochybách, kterého zrovna v tom kterém oka mžiku hraje. Ten zlý, který se objeví až jako druhý, toho prvního šikanuje, vyzve na souboj a přemůže. V imaginárním prostoru se k realizaci tohoto triviálního příběhu „nachází“ několik imaginárních rekvizit, které přesně a mnohdy i objevně protagonista pantomimicky znázorňuje.

Po prohraném souboji se stane cosi magického. Performer, v tu chvíli představující poraženého, se v divadelně modře nasvíceném intermezzu několika breakdancovými kip-upy dostane do somatického únavového rauše a pomyslná konvice cvakne, neboť právě nastal bod varu – část druhá. Ta je mimochodem jako jediná celá podkreslená hudbou: nejprve tribální a posléze skladbou s východními či balkánskými rysy.

Napumpovaný adrenalinem vyroste onen přemožený v superhrdinu, snad maorského nebo peruánského kmenového náčelníka nabuzeného listy koky. Znovu precizně objeví celý prostor, nás v něm, označí válečným pomalováním svoji tvář, tělo i skříň a…! …a v tu chvíli následuje poněkud zmatečný závěr, ve kterém patrně dojde k vítězství, následnému uklidnění, odpočinku a nakonec zmizení performera za skříň. Tma, konec, potlesk, květinové koše.

Celý kus je nám předložen s anotací, že jde o reakce Matěje Výborného na Matěje Výborného, „reakce na tamto a támhleto, reakce … na všechno.“ Dvacetiminutový kus je evidentní osobní zpovědí roztěkaného muže, který hledá sám sebe a skrze tento tvar s otevřeným koncem v sobě možná někoho (nebo dokonce dva) nachází. Je to terapeutické osobní vyznání, díky němuž jsme měli šanci objevit sólo autorského performera, kterých se na poli amatérského divadla příliš mnoho nerodí.

Okamžikoka

Zpět