S buchtama to zvládnem?

5.8.2024

Někdy člověk prostě neví. Měl jsem, myslím, řadu předpokladů si Perfektní den užít – jednak jsem zpravidla nadšeným divákem LÁHOR/Soundsystemu (a Před sebou neutečeš jsem si na Hronově onehdá dal dvakrát těsně po sobě), jednak mám celkem blízko k akademickému světu a zvrhlou zálibu ve čtení zápisů z akademických senátů, takže zvolené prostředí pokládám za nesmírně nosné. Přesto jsem u reprízy od 14 hodin seděl poněkud v rozpacích, neřkuli místy i zkroušen.

Samozřejmě: u improvizovaného činoherního divadla záleží obzvlášť na momentálním naladění jednotlivého diváka, obecenstva jako celku i hereckého souboru. Rád věřím, že jindy to šlape o poznání lépe, a zároveň mám dojem, že řada diváků téže reprízy se bavila podstatně víc než já. Přeju jim to, ale pokusím se pojmenovat, odkud mé rozpaky plynuly.

Zatímco u Před sebou neutečeš šlo přes tendování k absurditě a lehké bizarnosti především o chytrou společensko-politickou hru, Perfektní den podle mě témata jenom slibuje, ale nijak zvlášť nedodává. Musím se přiznat, že východisko branného cvičení na vysoké škole je pro mě coby doktoranda a pedagoga FF UK od určité doby samo o sobě poněkud mrazivé, ale klidně bych ho přijal – kdybych měl dojem, že z něj (a z postupně absurdně vrstvené zápletky spojování peďáku s Univerzitou obrany) něco opravdu plyne. Přišlo mi ale, že to je vlastně jen záminka, ovšem zároveň nemám moc jasno ani v tom, k čemu ta záminka ve výsledku slouží. Žádný mechanismus mocenské manipulace se tu neukáže, nikdo nehraje žádnou rafinovanou šachovou partii, nakonec jde jen o bizarní ďábelskou historku s trháním vlasů a buchtami. Semele se spousta témat (environmentalismus, gender, hotovostní platby a čert ví, co ještě dalšího), ale z ničeho nic není. Snad jen samotný závěr, kdy se po Marianovu demaskování senát snaží nalézt nějaký udržitelný způsob fungování s přítomným zlem, můžeme vnímat jako paralelu s nárůstem krajní pravice v mainstreamové politice, ale že bych se z představení o téhle situaci něco pronikavého dozvěděl, to říci nemohu.

Jistěže: soubor oplývá charismatem, schopností decentního podehrání, pohotovostí a vším, nač jsme od něj zvyklí. A hlášky, ano, sem tam padaly hlášky opravdu výživné. („Chceš se mnou mluvit, nebo jenom na mě?“ si zapisuju do repertoáru.) Jen se pro mě bohužel humor hrnul v tempu spíše povlovném – a na téma jsem se neutáhl. I když možná jen proto, že znám potenciál akademických senátů; dovolte pro ilustraci citovat ze zápisu AS jedné nejmenované umělecké akademie.

„Na závěr prof. X vyjádřila rozhořčení nad postojem proděkanů, který považuje za arogantní a plný nepochopení nejen pro akreditační spis, ale pro studijní program, na němž se řadu let úspěšně podílí nejen ona, ale další odborníci. Prof. X se domnívá, že proděkani nemají kompetenci připomínkovat její práci způsobem, jaký zvolili, protože prod. Y nikdy nepracovala v divadle a o divadle obecně naprosto nic neví. Proděkanka Y podotkla, že prof. X může v dubnu navštívit její představení, na což prof. X odpověděla, že na žádné představení nepůjde, protože ji to absolutně nezajímá.“* Satira je opravdu těžká věc.

* Za objev tohoto klenotu vděčím příteli Šotkovskému, který onu zvrhlou zálibu provozuje ještě podstatně náruživěji.

LÁHOR/Soundsystem, Praha

LÁHOR/Soundsystem, Praha

LÁHOR/Soundsystem, Praha

Zpět