95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

Samota krále Richarda II.

5.8.2023

Glosa Jany Soprové k inscenaci Richard II.

Zlobíme se na covid, že mnohým divadlům zkomplikoval plány a v celé nahotě ukázal, jak je divadlo efemérní záležitostí. Nikdo si nedokázal představit, že může nastat lockdown a zavření divadel, a bude třeba přemýšlet, co dál. Ale tato extrémní situace přinesla i něco nového, totiž novou inspiraci pro divadelníky. Jak jsem se přesvědčila, nejen u nás, ale i jinde ve světě (věnovali jsme se důkladnému průzkumu možností a realizací v Divadelních novinách po celou covidovou éru) to povzbudilo realizaci nejrůznějších projektů a hledání nových forem. Tou nejjednodušší se stalo vytváření sólových inscenací o obsazení maximálně 2–3 lidmi. To se ostatně stalo i v případě amerického herce Owena Coreyho.

Právě díky covidu přišel nápad na inscenaci, kde jako zprávu z vězení herec převypráví a přehraje celého Shakespearova Richarda II. Na jeho produkci, která mu mimochodem přinesla dost šancí na hostování nejen doma, ale i v zahraničí, ovšem není tím nejzajímavějším příběh sám, ale vytěžení tématu samoty a toho, jak s ní dokáže člověk zacházet, a pak především samotné, velmi ekonomické provedení. Protože herec opravdu nepotřebuje více než prázdnou scénu, kus dřevěného uhlí a své ohebné tělo. Na to si v průběhu vyprávění kreslí tváře jednotlivých protagonistů, s kterými pak manipuluje a za které hovoří změněnými hlasy. Osobně jsem ocenila dovednost, s níž bleskově nakreslil stylizované obličeje protagonistů, kteří pak jako kouzlem ožívali. Vrcholem byla královna, na kterou se už nedostalo na rukou, a kterou tedy zastupovalo chodidlo jedné nohy.

V tomto případě se podařilo herci ukázat dobrou fyzickou zdatnost, když i s touto „loutkou“ dokázal manipulovat bez problémů. Smolné bylo, že herec odehrál celé představení na podlaze pod jevištěm, což dosti handicapovalo především diváky, kteří seděli ve vzdálenějších řadách bez elevace. Do jisté míry bylo znát, že inscenace byla původně koncipována pro filmový záznam (počítalo se se zabíráním detailů rukou i obličeje), takže by takový problém odpadl. Nicméně určitě bylo dobré, že se po delší době objevil zahraniční host ze vzdálenější destinace nežli Slovensko. V jistém smyslu může být takovéto pojetí pro české divadelníky výzvou, a nemusí to být jen nouzové řešení.

Zpět