Snažíme se popasovat s minulostí bez zátěže nehumoru

31.7.2023

Sem tam se na JH objeví soubor, který vznikl v prostředí amatérskému divadlu poněkud odlehlém. To je případ Teritoriálního tyjátru, který před lety vznikl na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jeho hybatelem je Jiří Volák, autor a režisér.

Jak to tedy začalo? 

Studovali jsme na Fakultě sociálních věd mezinárodní teritoriální studia. Pod tím si nikdo nedokázal nic představit, a tak jedním z našich nápadů bylo, že to zpřístupníme publiku prostřednictvím divadla. Inspirovali jsme se Cimrmany, a ten první kus byl kus inspirovaný Jugoslávií šedesátých let, kde se natáčel Vinnetou. To byl takový první pokus o fikci, ale když jsme sledovali, jak diváci reagují a jak můžeme mluvit k českému publiku, došli jsme k tomu, že musíme zúžit náš rybníček a vrátili jsme se k českým moderním dějinám. 1989 je samozřejmě rok, ke kterému se vracíme – i protože jsme se všichni narodili v letech 1989–91, takže jsme symbolicky děti 17. listopadu, které se snaží popasovat s minulostí, bez té zátěže nehumoru.

Chápu. Pro lidi, kteří se narodili po Sametu, je to období stejně historicky vzdálené jako druhá světová válka… 

Právě proto máme potřebu stále se k tomu vracet. Předcházející hra, kterou jsem citoval v úvodu, se jmenovala O Krakonošovi a disidentech – ale na postupových přehlídkách se nám tehdy nevyvedla. Tématem byla doba normalizace pojednaná jako pohádka o tom, jak se na česko-polském pomezí potkávali disidenti a předávali si knížky. Fakta byla smíchána s Krkonošskými pohádkami, aby to zasáhlo ten správný nerv nostalgie a zároveň hořkosti spojené s tím, co se v tom prostředí mohlo dít lidem, kteří se nebáli říci svůj názor.

Vraťme se k Družstvu Ďáblice – je to opět propojení reálných informací a „duchařské“ fikce. Setkali jste se s tím, že někdo tento typ humoru nepřijal?

My poměrně dost nasloucháme reakcím diváků a párkrát se ozvalo „ježišmarjá“ ve chvíli, kdy tam zazní už hodně vyceděný vtip na Ležáky a Lidice. Tam jsme si řekli, že je to na hraně. Ale u většiny diváků máme pocit, že jsme na jedné lodi. Což mi občas přijde překvapivé, ale je to fajn..

Dělání si legrace z vážných momentů historie znám spíše z filmů než z jeviště. Objevují se různé typy parodie, komiksové variace na Stalina či druhou světovou válku, ale na jevišti to zdaleka není tak časté.

Já si myslím, že to je možná díky hrubší současnosti. Zatímco Cimrmani se vraceli k mírnosti a selankovitosi devatenáctého století, jak jsme se posouvali do století dvacátého, je čím dál tím obtížnější našlapovat kolem, a chce to někdy spíš šlápnout do centra problému. Abychom provedli nějaký očistný proces. A ten očistný proces je v tom, že si diváci uvědomí, že ten svět venku není tak zlý, protože naše divadlo může být i horší.

Chcete v tomto trendu mapování historie s nadsázkou pokračovat i dál? Nebo už je dokonce něco na stole?

Hotovo zatím nic nemáme, ale nastal moment, kdy bychom se chtěli věnovat historickému dědictví léčitelství, vztahu české společnosti k zbožným přáním, léčitelským pomůckám, k totální sci-fi ezoteriky. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století existovala při ČVUT psychotronická laboratoř a inspirovala spoustu lidí v něco mezi náboženstvím a vírou v to, že existují nějaká vědecká vysvětlení pro jevy, které nás všechny zachrání. Během studené války se hledaly způsoby, jak vymyslet ezoterickou zbraň na řešení politické situace. O tom tedy teď přemýšlím. Myslím, že po covidu by si takové téma zasloužilo zpracovat.

Mohl byste ještě vysvětlit, co to jsou ta teritoriální studia? Protože mám pocit, že to s tématy vašich her souvisí… 

V podstatě je to věnování se nějakému regionu z hlediska sociologického, ekonomického i moderních dějin, aby lidi chápali, jak ta společnost funguje. To je poměrně užitečné, protože to objasní mnohé, co se na první pohled může jevit nepochopitelné. Tak jako třeba současná válka na Ukrajině, věci, které se jeví, že vznikly z ničeho nic, ale mají samozřejmě kořeny v historii. Zkrátka teritoriální studia jsou multidisciplinární obor, který vznikl během studené války, protože se v USA snažili pochopit, co se děje v SSSR. Nyní se třeba věnuje různým územím v Africe, abychom přistupovali k těm zemím s nějakým respektem, vnímali je a chápali na základě historie, a zároveň neslevovali z našich morálních pozic. 

Začínali jste jako studenti, ale předpokládám, že věční studenti nejste. Můžu se zeptat, čemu se profesně věnujete? 

Část z nás jsou diplomati, byrokrati, občas někdo odletí a vrací se. Většina z nás zůstává v oboru, hodně se věnujeme práci s textem, mezinárodním vztahům, a nějakým segmentům a společným jevům, od ekologických organizací po státní správu. A amatérské divadlo pro nás je velkým koníčkem.

Vy se tedy ve volných chvílích věnujete dramatické tvorbě. Jste jediným autorem textů? 

To určitě ne. Mnohé z vtipů, které tam padnou, tvoří soubor kolektivně. Ale někdo musí mít představu o té hlavní dramatické lince, aby to drželo jakž takž tvar. To je asi ta moje hlavní úloha. A musím říct, že tenhle koníček mi pomáhá mnohdy prolomit ledy, i když s někým komunikuju pracovně. Když řeknu, že dělám „to amatérské divadlo“, všichni se chytí, a když navíc zmíním Hronov, mám vyhráno.

Zaznamenala jsem ovšem i jiný druh psaní, blog o otci na rodičovksé dovolené. Ten už je ovšem asi taky pasé?

Blog zmatkování (změnil jsem se v matku, to byla rozhodně zajímavá epizoda mého života) jsem dělal rád. Ale je to právě ta moje neschopnost dovádět věci do konce, takže už v tom nepokračuju. V tom je výhoda divadla, že ti diváci, kteří tento typ humoru oceňují, vás nutí, abyste se znovu sešli, dokončili to, splnili jejich očekávání. Tak snad si v tomhle našem představení každý ten svůj typ humoru našel. Jsou tam samozřejmě prvoplánové věci, ale i temnější podtón. Protože celý ten koncept ďáblického hřibitova, kde jsou v neoznačených hrobech pochováni nacisti, ale i oběti různých represí, temný je. To, že produkujeme tolik přihlouplých fórků, nám umožňuje tvářit se, že jsme nad věcí. Jsem rád, když diváci reagují i na subtilnější slovní humor, který třeba není rozeznatelný na první dobrou.

Ptala se Jana Soprová

Jiří Volák

Zpět