95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Společenstvo kandidátů
7.8.2022
Nejsem si úplně jistý, co to o mně vypovídá, ale když skončilo poslední představení, na které jsem letos v Hronově měl jít, rozhodl jsem se, že si večer zajdu ještě na jednu reprízu téže inscenace.
Nejsem si úplně jistý, co to o mně vypovídá, ale když skončilo poslední představení, na které jsem letos v Hronově měl jít, rozhodl jsem se, že si večer zajdu ještě na jednu reprízu téže inscenace. (Trochu mě uklidňuje, že úplně stejně to udělala i kolegyně Zemančíková a kolegyně Spoustová, tak to snad není projev nějaké úchylky, která by mě mohla do budoucna kompromitovat.)
Rozhodl jsem se totiž přijít na kloub tomu, jak moc je inscenace Před sebou neutečeš aneb Nehodící se škrtněte! fixní – při první hronovské repríze na mě totiž asi vůbec nejvíc ze všech mých setkání s tvorbou souboru LÁHOR/Soundsystem působila dojmem docela regulérní činoherní inscenace s pevnou výstavbou a silným tématem. Jistě: to, že herci improvizují konkrétní dialogy, je asi nějak tušitelné, ale je to improvizace, která vlastně směřuje k nejtotálnější činohře absolutní autenticity, protože málokdy v životě plynou hovory tak učesaně, jak je píší i ti nejméně stylizující dramatici.
Michal Zetel letos ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti inscenoval Čechovovy Tři sestry, v nichž se první dvě dějství odehrají také jen v rámci daných postav a uzlových situací, ale jejich konkrétní naplnění je improvizované. Působí to vlastně dost podobným dojmem a rozhodně by nikoho nenapadlo tvrdit, že to není činohra. (Věřím pevně, že se nenajde ani moc těch, kteří by tvrdili, že to není Čechov, protože jako metoda, jak zbavit Čechova nánosu všeobecné a všeobecně přijímané pseudočechovovskosti, se to osvědčilo mimořádně – ale to je příspěvek do úplně jiné letošní hronovské debaty.)
Druhý hronovský nálev LÁHORu mě nicméně vlastně dost překvapil – není to ani zdaleka tak pevné, jak bych byl čekal. Samozřejmě jsou pevné ty prvky, které je potřeba v materiálu nebo v dialogu připravit (jako je doslovný kostlivec ve skříni, anoncovaná pěvcova tóga a samozřejmě zvuková nahrávka inkriminující nahrávky), ale jinak se toho proměňuje vlastně hodně, při druhé repríze třeba pěvec strávil takřka celou druhou půlku na židli na scéně a byl nevěřícím svědkem všeho toho, co se děje – v první repríze se nic takového nedělo. Zrovna tak závěrečná fackovací scéna vyzněla při každé repríze úplně, úplně jinak.
Je to ohromně zajímavý problém: ten námět je totiž tak dobrý a silný (a tak nějak dost aktuální – zdravíme hnutí STAN), že by klidně unesl i o něco méně rozháranou interpretaci s krapet pevnější motivickou výstavbou, pak by mohl být něčím srovnatelným třeba se Společenstvem vlastníků a oslovit víc diváků. Ale to už je takové vyrábění hypotetických inscenací – podstatné je, že dvojí zhlédnutí potvrdilo pozici LÁHOR/Soundsystemu coby opravdu virtuózního souboru tvořícího ve stylu až podivínsky komplikovaném. Mám pro to velkou slabost.
Michal Zahálka
