Stačí otevřít dveře a vyjít ven

3.8.2026

Jak vznikl nápad na inscenaci A to je všechno?
TJ: Na začátku každé sezóny se scházíme a přemýšlíme, co bychom chtěli dělat. Každý přijde s nějakým nápadem. Já jsem tehdy byla přesycená vším negativním – jak tím, co se děje kolem nás, tak i tím, že jsem z mnoha představení odcházela spíš skleslá. Chtěla jsem vytvořit něco, co člověka potěší a připomene mu, že život může být pořád krásný. V souboru se tahle myšlenka setkala s velkou podporou a ukázalo se, že podobně to cítí víc z nás.

Jak složité bylo takovou myšlenku převést na jeviště?
MT: Vznik celé inscenace byl dlouhý proces. Největší výzvou byla scénografie. Hrajeme v kruhu, takže diváci vidí scénu ze všech stran. Nemůžeme nic schovat do zákulisí, všechna technologie musí být přiznaná. Navíc pracujeme s opravdovým dřevem a větvemi, které jsme pečlivě vybírali a upravovali. Kdyby se některá z nich poškodila, museli bychom ji vytvářet znovu. (se smíchem) Neměli jsme peníze na otáčivé hlediště, tak jsme raději otočili scénu.

TJ: A vlastně jsme neměli peníze skoro na nic, takže jsme si materiál „půjčili“ z lesa.

Jaký pocit by si podle vás měli diváci z představení odnést?
TJ: Chtěli jsme ukázat kontrast mezi světem plným negativních zpráv a tím, co máme doslova za dveřmi. Často stačí vyjít ven a všimnout si obyčejné pampelišky nebo jiného drobného detailu. Přáli jsme si, aby se lidé na chvíli zastavili a uvědomili si, že kolem nás pořád existuje spousta krásy. Aby z představení zůstal pocit klidu, takového malého zenu.

MT: Zároveň jsme chtěli připomenout, že i v přírodě se dějí drsné věci – někdo někoho uloví, někdo zahyne. Jenže všechno funguje podle pravidel, která mají svůj řád. My lidé s tím někdy bojujeme mnohem víc.

Měnil se během zkoušení původní koncept?
MT: Základní myšlenka zůstala stejná, ale dlouho jsme hledali správnou formu. Přemýšleli jsme třeba o tom, že budeme rozdávat noviny plné negativních zpráv nebo jimi pokryjeme celou scénu.

TJ: Dokonce jsme zvažovali, jestli ten kontrast není zřejmý už tím, že divák přijde z běžného světa – třeba po přečtení zpráv v mobilu – rovnou do lesa. Nakonec jsme ale cítili, že potřebujeme ten přechod zdůraznit. Hledání výsledného tvaru bylo dlouhé, ale postupně jsme dospěli k podobě, kterou dnes diváci vidí.

Jaké bývají reakce publika?
MT: Nikdy dopředu nevíme, jak lidé novou inscenaci přijmou. Už se nám několikrát stalo, že jsme projektu věřili a diváci reagovali vlažně, zatímco u jiného jsme si nebyli jistí – a měl velký ohlas. Zdá se, že právě teď lidé potřebují na chvíli utéct zpátky k tomu podstatnému. Reakce jsou silné, někteří diváci během představení pláčou. To je pro nás znamení, že se podařilo dotknout něčeho, co v lidech skutečně rezonuje.

autor: Honza Švácha / foto: Ivo Mičkal

Úplněnahé divadlo, Veselí nad Moravou

Zpět