94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Storytelling po daňkovsku
7.8.2022
Kulhavý mezek Oldřicha Daňka nepatří k jeho velkým historickým podobenstvím, ve kterých často zobrazuje malého člověka vláčeného dějinami a sugestivně si klade otázky mravní zodpovědnosti jedince, jedná se spíš o hříčku – trochu historickou, trochu milostnou, trochu filozofující.
Je vidět, že je to zručná práce na zakázku – psal ji jako komorní zájezdovou činohru pro Janu Brejchovou a Jaroslava Hanzlíka, které doplňoval Ota Sklenčka (později Ilja Racek). Kulhavý mezek je tak v prvé řadě příležitost pro tři výrazné herce.
Přesto v dramatu v jakési „soft verzi“ najdeme charakteristické znaky Daňkova stylu – zajímavé historické kulisy, které pomáhají z odstupu ukázat, že některé otázky – třeba vztahu člověka a moci, svobody a nesvobody či problémy mravní i milostné – mají nadčasovou platnost. Typickým rysem Daňkovy tvorby jsou pak dobře napsané, řeklo by se „jiskrné“ dialogy, budované se smyslem pro ironii a paradox.
Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice je souborem zkušeným a znovu dokázal, že patří k tomu nejlepšímu, co naše vesnické ochotnické divadlo nabízí. Bohužel hronovské reprízy postihlo zranění představitele hlavní role Principála Zbyňka Hádera a jeho part zaskočil režisér inscenace Jiří Brabec. Jako zpráva o inscenaci může být tedy tato recenze jen velmi neregulérní.
Boleradičtí se pohybují na poli tradičního psychologicky-realistického divadla, hrají ve scénografii, která esteticky připomene televizní studiové inscenace osmdesátých let (což je také doba vzniku hry), některé rekvizity berou do hry a pracují s nimi funkčním znakovým způsobem, jiným zůstává jen dekorační role. Kašírovaná umělost scény může být také odkazem k tomu, že základním kompozičním principem hry je divadlo na divadle. Tři potulní komedianti – vše, co zbylo z herecké trupy, zběhnuvší k jistější existenci v armádě – se pokouší v nuzných podmínkách přezkoušet ve zmenšeném obsazení příběh o výbuchu na jičínském zámku.
Daňkovy hry vyžadují od herců skvělou konverzační techniku a je potřeba je nejen umluvit, ale taky umyslet. Všichni tři představitelé se na tomto poli pohybují zcela suverénně, jsou technicky vybavení, jejich projev působí přirozeně a nerušivě. Daří se jim nejen zručně charakterizovat své role, ale umí vystihnout podstatu situace a divákovi zpřehlednit vztahy mezi postavami. Janu Korábovi jako dědkovi Vamberovi, který k vojsku nezběhl jen proto, že o něj už už nikdo nestojí, se nejlépe daří stylově odlišit rovinu, kdy hraje Vamberu a kdy Vamberu hrajícího ostatní postavy. Inscenace jinak stylové napětí mezi příběhovou rovinou herců a samotné zkoušené inscenace využívá velmi málo, což je škoda, protože by to mohlo pomoci dynamice příběhu, temporytmicky je inscenace totiž poněkud rozvleklá, jakoby ve vleku Daňkových filozofujících dialogů. Okouzlující je Markéta Jany Jirgalové. S lehkostí dokáže zahrát jak zemitou děvečku od krav a věrohodná je i její proměna do elegantní Kateřiny Smiřické. Vystihne napětí mezi vznešeností a tělesností své postavy a podává cituplný, vícevrstevnatý výkon. Režisér Jiří Brabec je v roli Jakuba silný v počátku inscenace, kde se tematizuje principálův zápal pro vyprávění příběhu a jeho posedlost divadlem. Idealismus postavy kontrastuje s pragmatismem a praktičností ostatních a je vidět, že herec souzní s Daňkovými estetickými úvahami. V druhé polovině inscenace je ale potřeba roli dát více prchlivého mužského temperamentu a ve hře se taky výrazněji uplatňují milostné motivy vznikajícího vztahu mezi Jakubem a Markétou. Je pochopitelné, že zaskakující režisér na tyto motivy, které jinak hraje o generaci mladší Zbyněk Háder, z jasných důvodů netlačil, hra je pak ale ochuzená o výraznou rovinu a v podstatě jí chybí pointa. Místo, aby gradovala, se její dramatické napětí oslabuje.
Přestože se přiznám, že mezi Daňkovými hrami mám jistě oblíbenější kusy, estetika inscenace je na mě příliš usedlá a její tempo pro mě bylo příliš monotónní (až jsem se v duchu zaobírala myšlenkami, že na Jiráskově Hronově by se po nějaké době zase uplatnil dramaturgický seminář zaměřený na práci s pevným textem a jeho škrty) a že osobně v amatérském divadle vyhledávám zážitky jiného typu, jsem přesvědčená, že se Boleradičtí i přes výrazný hendikep s vynucenou alternací postarali o důstojné zakončení festivalu.
Jitka Šotkovská
