97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027

Strašidla nemusí nahánět hrůzu

4.8.2026

Rozhovor s lektory Andulou Brixiovou Honzou Havlicou

Na semináři BREBUHU se děti vydávají do hronovských parků, lesů a dalších zákoutí, aby pomohly zachránit ztracený lexikon strašidel. S lektory jsme si povídali o tom, jak se takové strašidlo rodí, proč je důležitější napětí než strach a co všechno se děti při zdánlivě obyčejné hře mohou naučit.

Když se řekne hronovské strašidlo, co si pod tím mám představit? Vycházíte z místních pověstí, nebo především z fantazie dětí?
Andula Brixiová: Vycházíme z místního prostředí, ale inspirujeme se také knihou Lexikon ohrožených druhů strašidel Vítězslavy Klimtové. Nabízí velmi široké spektrum nejrůznějších bytostí a u každé z nich je také mapka míst, kde se vyskytuje. A podle těchto map to vypadá, že některá strašidla žijí i v Hronově. To nám při přípravě velmi pomohlo.

Prošli jste si před začátkem semináře Hronov a hledali místa, kde by se strašidla mohla ukrývat?
Honza Havlice: Hronov si procházíme vlastně každý den stále dokola a pořád objevujeme nová zákoutí. Žádné vyloženě podezřelé místo jsme zatím neodhalili.

Andula: Našli jsme ale spoustu míst, do kterých se nám strašidla dobře zasazují. Hledáme je ve škole, v parku, na dětském hřišti i v lese. Nabízí se samozřejmě také okolí hřbitova, ale tam jsme zatím děti nevzali.

Jak se takové strašidlo vlastně rodí? Začínáte zvukem, pohybem, obrázkem nebo příběhem?
Andula: Vždycky začínáme pohybem. Postupně ho rozvíjíme pomocí zvuku a jednoduchých situací. Všechno samozřejmě přizpůsobujeme věku dětí.

Honza: Na začátku každého dne děti čeká malá nápověda. Máme kufr, který může být otevřený nebo zavřený, někdy v něm něco je a jindy vůbec nic. Objevují se v něm dopisy nebo záhadné předměty, které probouzejí dětskou fantazii a pomáhají nám nové strašidlo postupně objevovat.

Andula: Celý týden spojuje tajemná postava strážce lexikonu. Ten hned první den dětem oznámil, že se mu poztrácely stránky z knihy strašidel, a požádal je, aby mu je pomohly najít a lexikon znovu poskládat.

Děti ve věku od pěti do sedmi let mají fantazii téměř bez hranic. Dokážou ještě překvapit i vás?
Andula: Překvapují nás neustále. Jejich fantazie pracuje naplno a právě tahle věková skupina je skvělá v tom, že si můžeme opravdu hodně hrát. Zároveň musíme činnosti často obměňovat, aby děti pořád bavily. Velmi příjemné pro mě je, jak nás děti samy vtahují do hry a přesvědčují nás, abychom si hráli společně s nimi.

Honza: Mě pokaždé znovu překvapuje jejich energie. Chvíli se zdá, že jsou některé děti úplně unavené, a za dvě minuty už mají znovu nabité baterky a všechno může začít nanovo.

Dodávají energii také vám?
Andula: Rozhodně. Bez toho by nám to ani nešlo.

Honza: Určitě. Ta energie se mezi dětmi a námi neustále předává.

Kde končí vaše připravená koncepce a kde už začínají rozhodovat samotné děti?
Honza: Na začátku dne víme, které strašidlo budeme objevovat, a přibližně tušíme, kam bychom chtěli celý program směřovat. To, co se stane mezitím, ale velmi závisí na dětech. Jeden den jsme například museli rychle přidávat další aktivity, protože děti postupovaly mnohem rychleji, než jsme očekávali. Jindy jsme naopak skoro nic z připraveného programu nevyužili. Každý den je úplně jiný.

Jak pracujete se strachem, aby bylo strašení napínavé, ale pro malé děti zároveň bezpečné?
Honza: Spíše než se strachem pracujeme s napětím. Oddalujeme očekávání. Děti nedostanou všechno hned na začátku, ale musí něco vyzkoušet, někam dojít, splnit úkol nebo něco objevit. Také strašidla, která jsme pro seminář vybrali, jsou většinou docela kamarádská. Až na jedno, ale o tom zatím nechceme nic prozrazovat.

Andula: Zatím jsme se setkávali hlavně se strašidly, která nejsou příliš děsivá. Paradoxně jsme museli řešit spíš obavu jednoho z dětí z lesa než strach ze samotného strašidla. Nakonec nám pomohla maminka, která se k nám připojila, a společně jsme situaci zvládli.

Jaká tedy vaše strašidla jsou?
Andula: Máme strašidla nepořádná, zapomnětlivá i taková, která střeží různá tajemství.

Honza: Máme také strašidla poťouchlá. Snažíme se, aby bylo jejich spektrum co nejširší.

Andula: Žádné z nich ale není vyloženě děsivé.

Co všechno se děti během týdne učí, aniž by měly pocit, že se právě něco učí?
Honza: Uvedu konkrétní příklad. Při jednom z úkolů děti hledaly po parku jednotlivá písmena a potom z nich skládaly jméno. Mladší děti se tak od těch starších nenápadně učily písmena. Myslím, že po dnešku už všechny bezpečně poznají alespoň písmeno A.

Andula: Hodně pracujeme také s orientací v prostoru. Oběma je nám blízké učení prostřednictvím zkušenosti a zážitku.

Honza: Hlavní cestou je pro nás pohyb. Určitá didaktická rovina se v programu objevuje, ale není jeho hlavním cílem. Děti počítají, poznávají písmena a barvy, skládají různé věci nebo pracují s přírodními materiály. Když jsme například v lese stavěli domeček pro skřítka, děti se mimochodem dozvěděly, co je borůvčí nebo jak vypadá bukový list. Všechno ale přichází přirozeně během hry.

Mají strašidla také vlastní pravidla? Čeho se například sama bojí?
Andula: Žádný úplný zákoník strašidel jsme ještě nevytvořili. Postupně ale zjišťujeme, že některá se bojí hluku, jiná lidí nebo třeba toho, že budou lidé dělat v lese nepořádek.

Honza: Některá strašidla jsou zase tak malá, že se bojí, aby je někdo nezašlápl.

Andula: U každého strašidla se snažíme pojmenovat nejen to, čím může strašit, ale také to, co nahání strach jemu samotnému.

Dokáže se z jednoho dětského nápadu stát příběh celé skupiny?
Andula: V tomto věku je pro jedno dítě ještě poměrně těžké nadchnout celou skupinu pro svůj vlastní nápad. Děti se velmi snadno nadchnou především pro to, co vymyslely samy.

Honza: Naše skupina se navíc teprve postupně stmeluje. Některé děti se před seminářem vůbec neznaly a další se přidaly až později. Každým dnem ale dokážou lépe spolupracovat a drží stále více pohromadě.

Máte už mezi hronovskými strašidly svého favorita?

Honza: Určitě, ale jeho prozrazení by mohlo ohrozit další pátrání.

Andula: Myslím, že každý z nás má jiného favorita. Můžeme alespoň prozradit, že každé strašidlo otevírá trochu jiné téma. Jedno je spojené s přírodou, další s přáními a s tím, jak se mohou plnit. Čeká nás také hudba, tajemství nebo zkoumání prostoru a způsobů, jakými vnímáme svět kolem sebe.

Co byste chtěli, aby si děti ze semináře odnesly domů – kromě případného strašidla v kufru?
Honza: Nějaké hodné a prospěšné strašidlo by se do každé domácnosti určitě hodilo. Především bychom ale chtěli, aby si děti odnesly silný společný zážitek. Aby věděly, že tady něco intenzivně prožily spolu s ostatními.

Andula: Týden je krátká doba, ale byla bych ráda, kdyby dětem zůstala radost z objevování světa kolem sebe. Strašidla si obvykle spojujeme se strachem, pro mě je ale důležitější pravý opak – nebojácnost. Chtěla bych, aby děti poznaly, že i když je něco neznámé, nemusí to být nutně strašidelné.

A vydáte se za strašidly také v noci?
Andula: To jsme původně neplánovali. Máme mezi sebou i opravdu malé děti.

Honza: Ale právě jste nám dal dobrý nápad. Budeme přemýšlet, jak by se to dalo zařídit.



autor & foto: Honza Švácha 

Zpět