Donahoeův podíl na autorství je pochopitelný (rovněž vřele doporučuju ke čtení scénář, který zachycuje řadu konkrétních reakcí, s nimiž se herec během repríz setkal), ale nemenší nároky klade text i na kohokoliv dalšího, kdo se pustí do jeho interpretace.
Jestliže monodramata obecně vyžadují od herců maximum nasazení, pravdivosti a autenticity, tady je úkol ještě o poznání těžší. Jak počítat s přirozenou stydlivostí diváků, s nevypočitatelností jejich reakcí? Jak vytvořit bezpečné prostředí, v němž ta stydlivost alespoň postupně opadne? A hlavně: jak se sám nedojmout ve chvíli, kdy se diváci otevřeně dojmou hned po pár minutách?
Je to totiž opravdu tvar, který člověka chce zcela plánovaně rozplakat, dojmout a pohladit. Uměl bych mu to mít i za zlé: jakože takový kalkul! Jenže na včerejším představení mě (jakožto člověka, který text znal a věděl dopředu o všech rozvěšených čechovovských puškách, jichž je v celém konceptu až až) rozplakal, dojal a pohladil úplně upřímně. Jistě je to do značné míry už zásluha Macmillanova a Donahoeova textu – ale nebýt komunikativního, upřímného, nesebedojímacího a pohotového výkonu Pavla Volfa, jistě by se to povést nemohlo. Ve Všech báječnejch věcech je zaděláno jak na skvělou inscenaci, tak na otravný kýčíček. Toho druhého jsem u Volfa a Gvoždiákové neviděl ani miligram, toho prvního víc než dost. Příště půjdu s kapesníkem.