95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Takové těžké období
6.8.2021
„Procházel jsem si tehdy takovým těžkým obdobím; rozhodl jsem se něco napsat, protože práce je pro mě vždy očišťující, a měl jsem za to, že by bylo dobré pustit se do komedie.“
„Procházel jsem si tehdy takovým těžkým obdobím; rozhodl jsem se něco napsat, protože práce je pro mě vždy očišťující, a měl jsem za to, že by bylo dobré pustit se do komedie.“ Těmito slovy se k okolnostech vzniku frašky Řeči (Rumors, 1988) vyjádřil sám její autor, americký scénárista, spisovatel a dramatik Neil Simon (1927–2018) v listopadu 1988 pro New York Times. Laureát mnoha literárních i filmových ocenění (mj. i Pulitzerovy ceny) je autorem více než 30 divadelních her a podobného počtu scénářů a na českých jevištích je jako doma: inscenační databáze IDU registruje 143 profesionálních inscenací jeho textů za posledních 55 let, což znamená dva až tři Simonové ročně.
Mezi jeho nejuváděnější texty patří romantická komedie Bosé nohy v parku (Barefoot in the Park, 1963), záměnová komedie Podivný pár (The Odd Couple, 1965), „povídková“ komedie Apartmá v hotelu Plaza (Plaza Suite, 1968), drama Drobečky z perníku (The Gingerbread Lady, 1970), bilanční Vstupte! (The Sunshine Boys, 1972) a čechovovská komedie se zpěvy Hodný pan doktor (The Good Doctor, 1973). Řeči jsou v tomto žebříčku popularity na spodních příčkách a dlužno podotknout, že je dosti pochopitelné proč. Není to však jistě jenom tím, že měl tehdy na konci osmdesátých let slavný autor „těžké období“. Hra je totiž velmi silně vázána na americké reálie, způsob života, politiku a jurisdikci (ostatně po broadwayské premiéře se odehrálo úctyhodných 535 repríz). Jeden z těchto problémů je skryt již v počáteční motivaci všech postav snažit se zatajit Charlieho pokus o sebevraždu, neboť v USA je (resp. donedávna byl) na rozdíl od logické beztrestnosti v Evropě tento považován za trestný čin (v současné době jsou neúspěšní sebevrazi „pouze“ pokutováni).
Odhlédneme-li přesto od těchto svazujících odkazů, text dvouaktové frašky je nesnesitelně přeplněný všemi typy slovního humoru, téměř za každou replikou následuje břitká reakce; některá fakta a pasáže se donekonečna opakují a vysvětlují, a když se patrně autorovi tehdy přitížilo nejvíce, nechává jednu postavu téměř ohluchnout a (ač se Saša Jerie v překladu snaží sebevíc) většina vtipů se přenese do roviny přeslechů „sluší/sushi“ a dalšího a dalšího opakování a nekonečného nastavování situací.
„No a co teď s tim, že jo?“, jak by řekl Jan Císař. Dobřichovická divadelní společnost jako reprezentant venkovského divadla (ach, jak bych si přál mít venkovskou chaloupku 20 km od Prahy mezi všemi těmi vilkami) sází vše na jedinou kartu: na doslovné předvedení úplného textu, který šperkuje několika opominutelnými gagy (konkrétně jsem jich ve stopadesátiminutové stopáži napočítal asi pět). Se Simonovými předlohami jsem nikdy nepracoval, ovšem nepředpokládám, že by autor ve svých hrách zakazoval razantněji škrtat. Pokud se vůbec do krácení dobřichovičtí pustili, patrně s těmito zásahy šetřili. Mohu se jen domnívat, že je to možná z důvodu vysoké ceny autorských práv a každá replika je pak s přibývajícími škrty dražší a dražší.
Inscenace tak není vůbec pohotová, pronikavá ani drásavá, satirické šlehy a vtipy se nedaří, situace jsou spíše fotografické momentky, telefon nikdo nebere a dveře nikdo neotvírá, i když se zvoní jako na lesy, a pořád někdo chodí ty čtyři schody nahoru a dolů, a pořád někdo odchází a přichází do a z některých ze sedmi dveří, sedá si na židli nebo vstává z pohovky, tempo dialogů je špikováno podivnými pauzami, snad na smích (ale ten přichází zřídka). Moji pozornost tak už jen drží hlídání mezí, za které jsou autor spolu s inscenátory schopni absurditu celé story posouvat. A tak mě třebas baví, že vzdálenost od parkoviště ke vchodu do domu se v průběhu hry prodlužuje až téměř na kilometr, protože množství informací, které si postavy při pozorování příchozích stíhají sdělit (resp. zopakovat), se neustále zvětšuje. Tohle posouvání mezí je sice stavebním kamenem frašky, avšak zde se děje jaksi mimoděk, náhodou či dokonce omylem.
A na závěr je vše korunováno broadwaysky připravenou děkovačkou s choreografií, která absolutně nereflektuje reakci publika a válcuje jej za zvuků ikonické písně You Never Can Tell Chucka Berryho z roku 1964 o svatbě a životě chudého páru teenagerů, a další mez absurdity je překonána! A já si jen říkám, že když jsem si právě prošel takovým těžkým obdobím, jestli bych neměl napsat komedii…
