94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Tanec není jen poezie

3.8.2022

Jsou otázky, které se mi v hlavě převalovaly ještě dávno před zhlédnutím letošního bloku tance. Dnešní průvodní slovo Jiřího Lössla, vlídné, erudované a příjemné, tyto otázky ještě více rozvířilo. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že je tanec dlouhodobě vnímán na Jiráskově Hronově jako cosi cizorodého, vyčnívajícího z programu festivalu. A tak si v úvodu svojí reflexe letošního tanečního odpoledne dovolím tyto otázky vyslovit.

Může být tanec opravdu jen poezií a mají jeho diváci hledat především impresi a působení na emoce? Potřebují taneční choreografie „speciální zacházení“? Je třeba diváky připravovat, že uvidí něco jiného než divadlo, a i dívat by se na ně tedy měli jinak? Je potřeba tolik vysvětlovat?

Neponižujeme a neomezujeme tím některé choreografie a ve výsledku i tanec jako divadelní druh samotný? Cožpak nemůže tanec krom obrazu a imprese vytvořit a pracovat se situací, s příběhem, s tématem?

Nepůsobí snaha zkomfortnit divácký zážitek jako překážka plnému zapojení divákovy fantazie, skrze níž by si sám dotvořil obrazy, situace a příběhy? Máme se snažit divákovi ušlapávat cestu k diváckému zážitku, nebo mu umožnit, aby se o to postaral tanec sám?

Jasné odpovědi na tyto otázky nemám, ale rok od roku ve mně narůstá přesvědčení, že bychom se těmito otázkami měli zabývat. Určitě na platformě Jiráskova Hronova jako mezidruhové přehlídky. Určitě v době, kdy se v praxi (i té neprofesionální) divadelní druhy čím dál více prolínají a propojují.

Ale teď již k viděnému.

Letošní pětice bylo rozmanitá – choreograficky, hudebně i dynamikou.

Milým příslibem do budoucna byla (původně sólová) choreografie mladičké Violy Honzové Schováni?. Přes příjemné plynutí a uvolněnost v nenáročné hudbě by ale přece jen stálo za to zapracovat na dotaženosti jednotlivých pohybů, aby energie tanečnic z Ústí nad Orlicí mohla dopulsovat až do poslední řady Jiráskova divadla.

Příjemně a překvapivě lehce se s hudbou naopak velmi náročnou vyrovnal soubor ze ZUŠ Hronov v choreografii Dialogy Zuzany Zítkové. Hronovští dokázali nechat rozkvést potenciál hudby Miloslava Kabeláče do plejády čistých a jasných situací porozumění a míjení.

U choreografií Flash Dance Company z Jaroměře jsme si za roky, co se pravidelně objevují v programu Jiráskova Hronova, zvykli na výjimečnou dynamiku sršící energií. Lenka Halašová ale letos dokázala mnohem více. V perfektním dialogu s hudbou nám tanečníci na několikráte ukázali význam pojmu spolu. Ne skrze unisono, ne skrze uniformnost. Ale skrze individualitu. Na situacích, kdy někdo vykročí z davu, jde proti proudu. Na tom, jakým způsobem ho celek, kolektiv, společnost přijímá zpět. Otevřeně, vlídně a věcně. Choreografie Spolu pro mne byla vrcholem tanečního bloku po stránce práce s tématem i využitím hudby Philipa Glasse.

I soubor ze ZUŠ Pardubice – Polabiny vsadil na současnou hudbu. Přes nasazení a technickou zdatnost ale choreografie Jako fénix vstávám z popela Kateřiny Brožové plynula po povrchu Einaudiho hudby. Přestože tanečnicím nelze upřít vzájemné napojení a kompaktnost byla choreografie víc popisná a ilustrativní než živá a organická.

Za pozornost nepochybně stála choreografie Ludmily Rellichové a TS Magdaléna Modlitba za svobodu. Jedná se (ostatně jako jsme od autorů zvyklí) o velmi náročný kus. Výrazná a pro taneční interpretaci nelehká hudba Luboše Fišera se snoubí se stejně nelehkým a závažným tématem celé choreografie. Tanečnice jsou technicky neobvykle vyspělé. Přesto ale choreografie funguje nejlépe v těch chvílích, kdy je nejuměřenější a nejvíce minimalistická (například v začátku třetí pasáže, kdy nepatrné a přesto výrazné trhané pohyby vícehlavého bzučícího houfu vytváří impozantní a čistý obraz). Právě v těch chvílích nevidíme ani ornamentální nadbytečné pohyby, ani přeexponované výrazy ve tvářích tanečnic.

Z letošního tanečního bloku jsem odcházel spokojen, potěšen. Troufám si tvrdit, že nižší počet choreografií vůbec nebyl na škodu.

Jan Hnilička

Zpět