Ty postavy jsou naše

3.8.2023

Jak jsem se dozvěděla od režiséra inscenace Dalibora Hapla, na počátku byla snaha pomoci ukrajinským uprchlíkům s integrací do české společnosti, mimo jiné tím, že si skrze společnou aktivitu osvojují češtinu. Po několika měsících fungování se počet členů ustálil na čísle tři – a s herečkami Veronikou Makohon, Olivií Volodko a Dianou Postoiuk jsem si povídala o jejich cestě do Čech i k divadlu. 

Vy jste se před příchodem do Čech vzájemně neznaly. Odkdy tu žijete?

OV: Já jsem přišla v březnu 2022.

DP: Taky jsme utekli z Ukrajiny hned na začátku války.

VM: Já jsem byla v době invaze v zahraničí, takže už jsem se na Ukrajinu nevrátila a přijela sem.

Věnovaly jste se divadlu i na Ukrajině, nebo je to nový koníček?

VM: Ano.

OV: Trochu jsem hrála, když jsem byla malá. Pak jsem toho nechala a začala znova až tady.

DP: Já ne, ale chtěla jsem. A pak jsem na jedné akci pro Ukrajince potkala holky a nechala se přesvědčit, abych začala chodit do dramaťáku.

Kdo přišel s nápadem na tuto inscenaci?

OV: Dalibor. Ale pracovali jsme společně. Je to o našich životech, ty postavy jsou naše, vytvořily jsme je samy.

Vaše inscenace je o cestě, přeneseně i o cestě za snem. S jakými překážkami se potýkáte?

OV: Myslím, že ty největší si stavím sama. Někdy mi přijde, že nemám dost sil nebo ty správné vlastnosti. Musím se prostě víc snažit.

VM: Nejtěžší je asi překonat jazykovou bariéru.

DP: A zvyknout si na jiné lidi, přizpůsobit se nové kultuře.

Chcete spolu dál tvořit?

DP: Chtěly bychom udělat něco podle Alenky v říši divů. Ale zatím je to jenom nápad.

Ptala se Jana B. Hniličková

Cestovatelky

Zpět